/core/Associates/FakerMaster/src/Faker/Provider/cs_CZ/Text.php
PHP | 733 lines | 694 code | 19 blank | 20 comment | 0 complexity | 58f27aedf2c3f22e6dc92d28fd649f86 MD5 | raw file
- <?php
- namespace Faker\Provider\cs_CZ;
- class Text extends \Faker\Provider\Text
- {
- public function realText($maxNbChars = 200, $indexSize = 2)
- {
- $text = parent::realText($maxNbChars, $indexSize);
- $text = str_replace('„', '', $text);
- return str_replace('“', '', $text);
- }
- /**
- * License: PD old 70
- *
- * Title: Krakatit
- * Author: Karel Čapek
- * Release Date: 25. 12. 1923 – 15. 4. 1924
- * Language: Czech
- *
- * @see https://cs.wikisource.org/wiki/Krakatit
- * @var string
- *
- * Karel Čapek
- * KRAKATIT
- * Znění tohoto textu vychází z díla Krakatit tak, jak bylo vydáno v Československém spisovateli v roce 1982
- * (ČAPEK, Karel. Továrna na absolutno ; Krakatit. 12. vyd. Továrny na absolutno, 16. vyd. Krakatitu. Praha :
- * Československý spisovatel, 1982. 476 s. Spisy, sv. 3.).
- * Další díla Karla Čapka naleznete online na www stránkách Městské knihovny v Praze: www.mlp.cz/karelcapek.
- * Elektronické publikování díla Karla Čapka je společným projektem Městské knihovny v Praze,
- * Společnosti bratří Čapků, Památníku Karla Čapka a Českého národního korpusu.
- */
- protected static $baseText = <<<'EOT'
- I.
- S večerem zhoustla mlha sychravého dne. Je ti, jako by ses protlačoval řídkou
- vlhkou hmotou, jež se za tebou neodvratně zavírá. Chtěl bys být doma. Doma, u
- své lampy, v krabici čtyř stěn. Nikdy ses necítil tak opuštěn.
- Prokop si razí cestu po nábřeží. Mrazí ho a čelo má zvlhlé potem slabosti;
- chtěl by si sednout tady na té mokré lavičce, ale bojí se strážníků. Zdá se
- mu, že se motá; ano, u Staroměstských mlýnů se mu někdo vyhnul obloukem jako
- opilému. Nyní tedy vynakládá veškeru sílu, aby šel rovně. Teď, teď jde proti
- němu člověk, má klobouk do očí a vyhrnutý límec. Prokop zatíná zuby, vraští
- čelo, napíná všechny svaly, aby bezvadně přešel. Ale zrovna na krok před
- chodcem se mu udělá v hlavě tma a celý svět se s ním pojednou zatočí; náhle
- vidí zblízka, zblizoučka pár pronikavých očí, jak se do něho vpíchly, naráží
- na něčí rameno, vypraví ze sebe cosi jako „promiňte“ a vzdaluje se s
- křečovitou důstojností. Po několika krocích se zastaví a ohlédne; ten člověk
- stojí a dívá se upřeně za ním. Prokop se sebere a odchází trochu rychleji; ale
- nedá mu to, musí se znovu ohlédnout; a vida, ten člověk ještě pořád stojí a
- dívá se za ním, dokonce samou pozorností vysunul z límce hlavu jako želva. „Ať
- kouká,“ myslí si Prokop znepokojen, „teď už se ani neohlédnu.“ A jde, jak
- nejlépe umí; náhle slyší za sebou kroky. Člověk s vyhrnutým límcem jde za ním.
- Zdá se, že běží. A Prokop se v nesnesitelné hrůze dal na útěk.
- Svět se s ním opět zatočil. Těžce oddychuje, jektaje zuby opřel se o strom a
- zavřel oči. Bylo mu strašně špatně, bál se, že padne, že mu praskne srdce a
- krev vyšplíchne ústy. Když otevřel oči, viděl těsně před sebou člověka s
- vyhrnutým límcem.
- „Nejste vy inženýr Prokop?“ ptal se člověk, patrně už poněkolikáté.
- „Já… já tam nebyl,“ pokoušel se Prokop cosi zalhávat.
- „Kde?“ ptal se muž.
- „Tam,“ řekl Prokop a ukazoval hlavou kamsi k Strahovu. „Co na mně chcete?“
- „Copak mne neznáš? Já jsem Tomeš. Tomeš z techniky, nevíš už?“
- „Tomeš,“ opakoval Prokop, a bylo mu k smrti jedno, jaké to je jméno. „Ano,
- Tomeš, to se rozumí. A co – co mi chcete?“
- Muž s vyhrnutým límcem uchopil Prokopa pod paží. „Počkej, teď si sedneš,
- rozumíš?“
- „Ano,“ řekl Prokop a nechal se dovést k lavičce. „Já totiž… mně není dobře,
- víte?“ Náhle vyprostil z kapsy ruku zavázanou jakýmsi špinavým cárem.
- „Poraněn, víte? Zatracená věc.“
- „A hlava tě nebolí?“ řekl člověk.
- „Bolí.“
- „Tak poslouchej, Prokope,“ řekl člověk. „Teď máš horečku nebo co. Musíš do
- špitálu, víš? Je ti zle, to je vidět. Ale aspoň se hleď upamatovat, že se
- známe. Já jsem Tomeš. Chodili jsme spolu do chemie. Člověče, rozpomeň se!“
- „Já vím, Tomeš,“ ozval se Prokop chabě. „Ten holomek. Co s ním je?“
- „Nic,“ řekl Tomeš. „Mluví s tebou. Musíš do postele, rozumíš? Kde bydlíš?“
- „Tam,“ namáhal se mluvit Prokop a ukazoval někam hlavou. „U… u Hybšmonky.“
- Náhle se pokoušel vstát. „Já tam nechci! Nechoďte tam! Tam je – tam je –“
- „Co?“
- „Krakatit,“ zašeptal Prokop.
- „Co je to?“
- „Nic. Neřeknu. Tam nikdo nesmí. Nebo – nebo –“
- „Co?“
- „Ffft, bum!“ udělal Prokop a hodil rukou do výše.
- „Co je to?“
- „Krakatoe. Kra-ka-tau. Sopka. Vul-vulkán, víte? Mně to… natrhlo palec. Já
- nevím, co…“ Prokop se zarazil a pomalu dodal: „To ti je strašná věc, člověče.“
- Tomeš se pozorně díval, jako by něco očekával. „Tak tedy,“ začal po chvilce,
- „ty ještě pořád děláš do třaskavin?“
- „Pořád.“
- „S úspěchem?“
- Prokop vydal ze sebe cosi na způsob smíchu. „Chtěl bys vědět, že? Holenku, to
- není jen tak. Není – není jen tak,“ opakoval klátě opile hlavou. „Člověče, ono
- to samo od sebe samo od sebe –“
- „Co?“
- „Kra-ka-tit. Krakatit. Krrrakatit. A ono to samo od sebe – Já nechal jen
- prášek na stole, víš? Ostatní jsem smetl dododo-do takové piksly. Zu-zůstal
- jen poprašek na stole, – a najednou –“
- „– to vybuchlo.“
- „Vybuchlo. Jen takový nálet, jen prášek, co jsem utrousil. Ani to vidět
- nebylo. Tuhle – žárovka – kilometr dál. Ta to nebyla. A já – v lenošce, jako
- kus dřeva. Víš, unaven. Příliš práce. A najednou… prásk! Já letěl na zem. Okna
- to vyrazilo a – žárovka pryč. Detonace jako – jako když bouchne lydditová
- patrona. Stra-strašná brizance. Já – já nejdřív myslel, že praskla ta por-
- porcená – ponce – por-ce-lánová, polcelánová, porcenálová, poncelár, jak se to
- honem, to bílé, víte, izolátor, jak se to jmenuje? Kře-mi-čitan hlinitý.“
- „Porcelán.“
- „Piksla. Já myslel, že praskla ta piksla, se vším všudy. Tak rozškrtnu sirku,
- a ona tam je celá, ona je celá, ona je celá. A já – jako sloup – až mně sirka
- spálila prsty. A pryč – přes pole – potmě – na Břevnov nebo do Střešovic – Aa
- někde mě napadlo to slovo. Krakatoe. Krakatit. Kra-ka-tit. Nene, tak to
- nenenebylo. Jak to bouchlo, letím na zem a křičím Krakatit. Krakatit. Pak jsem
- na to zapomněl. Kdo je tu? Kdo – kdo jste?“
- „Kolega Tomeš.“
- „Tomeš, aha. Ten všivák! Přednášky si vypůjčoval. Nevrátil mně jeden sešit
- chemie. Tomeš, jak se jmenoval?“
- „Jiří.“
- „Já už vím, Jirka. Ty jsi Jirka, já vím. Jirka Tomeš. Kde máš ten sešit?
- Počkej, já ti něco řeknu. Až vyletí to ostatní, je zle. Člověče, to rozmlátí
- celou Prahu. Smete. Odfoukne, ft! Až vyletí ta por-ce-lánová dóze, víš?“
- „Jaká dóze?“
- „Ty jsi Jirka Tomeš, já vím. Jdi do Karlína. Do Karlína nebo do Vysočan, a
- dívej se, až to vyletí. Běž, běž honem!“
- „Proč?“
- „Já toho nadělal cent. Cent Krakatitu. Ne, asi – asi patnáct deka. Tam nahoře,
- v té por-ce-lánové dózi. Člověče, až ta vyletí – Ale počkej, to není možné, to
- je nesmysl,“ mumlal Prokop chytaje se za hlavu.
- „Nu?“
- „Proč – proč – proč to nevybuchlo také v té dózi? Když ten prášek – sám od
- sebe – Počkej, na stole je zin-zinkový plech – plech – Od čeho to na stole
- vybuchlo? Poč-kej, buď tiše, buď tiše,“ drtil Prokop a vrávoravě se zvedl.
- „Co je ti?“
- „Krakatit,“ zabručel Prokop, udělal celým tělem jakýsi otáčivý pohyb a svalil
- se na zem v mrákotách.
- II.
- První, co si Prokop uvědomil, bylo, že se s ním všechno otřásá v drnčivém
- rachotu a že ho někdo pevně drží kolem pasu. Hrozně se bál otevřít oči;
- myslel, že se to na něj řítí. Ale když to neustávalo, otevřel oči a viděl před
- sebou matný čtyřúhelník, kterým se sunou mlhavé světelné koule a pruhy. Neuměl
- si to vysvětlit; díval se zmateně na uplývající a poskakující mátohy, trpně
- odevzdán ve vše, co se s ním bude dít. Pak pochopil, že ten horlivý rachot
- jsou kola vozu a venku že míjejí jenom svítilny v mlze; a unaven tolikerým
- pozorováním zavřel opět oči a nechal se unášet.
- „Teď si lehneš,“ řekl tiše hlas nad jeho hlavou; „spolkneš aspirin a bude ti
- líp. Ráno ti přivedu doktora, ano?“
- „Kdo je to,“ ptal se Prokop ospale.
- „Tomeš. Lehneš si u mne, Prokope. Máš horečku. Kde tě co bolí?“
- „Všude. Hlava se mi točí. Tak, víš –“
- „Jen tiše lež. Uvařím ti čaj a vyspíš se. Máš to z rozčilení, víš. To je
- taková nervová horečka. Do rána to přejde.“
- Prokop svraštil čelo v námaze vzpomínání. „Já vím,“ řekl po chvíli
- starostlivě. „Poslyš, ale někdo by měl tu pikslu hodit do vody. Aby
- nevybuchla.“
- „Bez starosti. Teď nemluv.“
- „A… já bych snad mohl sedět. Nejsem ti těžký?“
- „Ne, jen lež.“
- „– – A ty máš ten můj sešit chemie,“ vzpomněl si Prokop najednou.
- „Ano, dostaneš jej. Ale teď klid, slyšíš?“
- „Já ti mám tak těžkou hlavu –“
- Zatím drkotala drožka nahoru Ječnou ulicí. Tomeš slabounce hvízdal nějakou
- melodii a díval se oknem. Prokop sípavě dýchal s tichým sténáním. Mlha smáčela
- chodníky a vnikala až pod kabát svým sychravým slizem; bylo pusto a pozdě.
- „Už tam budeme,“ řekl Tomeš nahlas. Drožka se čerstvěji rozhrčela na náměstí a
- zahnula vpravo. „Počkej, Prokope, můžeš udělat pár kroků? Já ti pomohu.“
- S námahou vlekl Tomeš svého hosta do druhého patra, Prokop si připadal jaksi
- lehký a bez váhy, a nechal se skoro vynést po schodech nahoru; ale Tomeš silně
- oddechoval a utíral si pot.
- „Viď, jsem jako nitě,“ divil se Prokop.
- „Nu ovšem,“ mručel udýchaný Tomeš odemykaje svůj byt.
- Prokopovi bylo jako malému dítěti, když jej Tomeš svlékal. „Má maminka,“ začal
- něco povídat, „když má maminka, to už je, to už je dávno, tatínek seděl u
- stolu, a maminka mne nosila do postele, rozumíš?“
- Pak už byl v posteli, přikryt po bradu, jektal zuby a díval se, jak se Tomeš
- točí u kamen a rychle zatápí. Bylo mu do pláče dojetím, lítostí a slabostí, a
- pořád brebentil; uklidnil se, až dostal na čelo studený obkladek. Tu se tiše
- díval po pokoji; bylo tu cítit tabák a ženu.
- „Ty jsi kujón, Tomši,“ ozval se vážně. „Pořád máš holky.“
- Tomeš se k němu obrátil. „Nu, a co?“
- „Nic. Co vlastně děláš?“
- Tomeš mávl rukou. „Mizerně, kamaráde. Peníze nejsou.“
- „Flámuješ.“
- Tomeš jen potřásl hlavou.
- „A je tě škoda, víš?“ začal Prokop starostlivě. „Ty bys mohl – Koukej, já
- dělám už dvanáct let.“
- „A co z toho máš?“ namítl Tomeš příkře.
- „No, sem tam něco. Prodal jsem letos třaskavý dextrin.“
- „Zač?“
- „Za deset tisíc. Víš, nic to není, hloupost. Taková pitomá bouchačka, pro
- doly. Ale kdybych chtěl –“
- „Je ti už líp?“
- „Krásně mi je. Já jsem ti našel metody! Člověče, jeden nitrát ceru, to ti je
- vášnivá potvora; a chlor, chlor, tetrastupeň chlordusíku se zapálí světlem.
- Rozsvítíš žárovku, a prásk! Ale to nic není. Koukej,“ prohlásil náhle
- vystrkuje zpod pokrývky hubenou, děsně zkomolenou ruku. „Když něco vezmu do
- ruky, tak… v tom cítím šumět atomy. Zrovna to mravenčí. Každá hmota mravenčí
- jinak, rozumíš?“
- „Ne.“
- „To je síla, víš? Síla v hmotě. Hmota je strašně silná. Já… já hmatám, jak se
- to v ní hemží. Drží to dohromady… s hroznou námahou. Jak to uvnitř rozvikláš,
- rozpadne se, bum! Všechno je exploze. Když se rozevře květina, je to exploze.
- Každá myšlenka, to je takové prasknutí v mozku. Když mně podáš ruku, cítím,
- jak v tobě něco exploduje. Já mám takový hmat, člověče. A sluch. Všechno šumí,
- jako šumivý prášek. To jsou samé malinkaté výbuchy. Mně ti tak hučí v hlavě…
- Ratatata, jako strojní puška.“
- „Tak,“ řekl Tomeš, „a teď spolkni tuhleten aspirin.“
- „Ano. Třa-třaskavý aspirin. Perchlorovaný acetylsalicylazid. To nic není.
- Člověče, já jsem našel exotermické třaskaviny. Každá látka je vlastně
- třaskavina. Voda… voda je třaskavina. Hlína… a vzduch jsou třaskaviny. Peří,
- peří v peřině je taky třaskavina. Víš, zatím to má jen teoretický význam. A já
- jsem našel atomové výbuchy. Já – já – já jsem udělal alfaexploze. Roz-pad-ne
- se to na plus plus částice. Žádná termochemie. De-struk-ce. Destruktivní
- chemie, člověče. To ti je ohromná věc, Tomši, čistě vědecky. Já ti mám doma
- tabulky… Lidi, kdybych já měl aparáty! Ale já mám jen oči… a ruce… Počkej, až
- to napíšu!“
- „Nechce se ti spát?“
- „Chce. Jsem – dnes – unaven. A co tys pořád dělal?“
- „Nu, nic. Život.“
- „Život je třaskavina, víš? Prásk, člověk se narodí a rozpadne se, bum! A nám
- se zdá, že to trvá bůhvíkolik let, viď? Počkej, já jsem teď něco spletl, že?“
- „Docela v pořádku, Prokope. Možná že zítra udělám bum. Nebudu-li mít totiž
- peníze. Ale to je jedno, starouši, jen spi.“
- „Já bych ti půjčil, nechceš?“
- „Nech. Na to bys nestačil. Snad ještě můj tatík –“ Tomeš mávl rukou.
- „Tak vidíš, ty máš ještě tatínka,“ ozval se Prokop po chvíli s náhlou
- měkkostí.
- „Nu ano. Doktor v Týnici.“ Tomeš vstal a přecházel po pokoji. „Je to mizérie,
- člověče, mizérie. Mám to nahnuté, nu! A nestarej se o mne. Já už – něco
- udělám. Spi!“
- Prokop se utišil. Polozavřenýma očima viděl, jak Tomeš sedá ke stolku a hrabe
- se v nějakých papírech. Bylo mu jaksi sladko naslouchat šustění papíru a
- tichému hukotu ohně v kamnech. Člověk skloněný u stolku opřel hlavu o dlaně a
- snad ani nedýchal; a Prokopovi bylo, že leží doma a vidí svého staršího
- bratra, svého bratra Josefa; učí se z knížek elektrotechnice a bude zítra
- dělat zkoušku; a Prokop usnul horečným spánkem.
- III.
- Zdálo se mu, že slyší hukot jakoby nesčetných kol. „To je nějaká továrna,“
- myslel si a běžel po schodech nahoru. Zničehonic se ocitl před velikými
- dveřmi, kde stálo na skleněné tabulce: Plinius. Zaradoval se nesmírně a vešel
- dovnitř. „Je tu pan Plinius?“ ptal se nějaké slečinky u psacího stroje. „Hned
- přijde,“ řekla slečinka, a tu k němu přistoupil vysoký oholený muž v cutawayi
- a s ohromnými kruhovými skly na očích. „Co si přejete?“ řekl.
- Prokop se zvědavě díval do jeho neobyčejně výrazné tváře. Mělo to britskou
- hubu a vypouklé rozježděné čelo, na skráni bradavici zvící šestáku a bradu
- jako filmový herec. „Vy – vy – račte být – Plinius?“
- „Prosím,“ řekl vysoký muž a krátkým gestem mu ukázal do své pracovny.
- „Jsem velmi… je mi… ohromnou ctí,“ koktal Prokop usedaje.
- „Co si přejete?“ přerušil ho vysoký muž.
- „Já jsem rozbil hmotu,“ prohlásil Prokop. Plinius nic; hrál si jen s ocelovým
- klíčkem a zavíral těžká víčka pod skly.
- „To je totiž tak,“ začal Prokop překotně. „V-v-všecko se rozpadá, že? Hmota je
- křehká. Ale já udělám, že se to rozpadne najednou, bum! Výbuch, rozumíte? Na
- padrť. Na molekuly. Na atomy. Ale já jsem rozbil také atomy.“
- „Škoda,“ řekl Plinius povážlivě.
- „Proč – jaká škoda?“
- „Škoda něco rozbít. I atomu je škoda. Nu tak dál.“
- „Já… rozbiju atom. Já vím, že už Rutherford… Ale to byla jen taková páračka se
- zářením, víte? To nic není. To se musí en masse. Jestli chcete, já vám
- rozbourám tunu bismutu; rozštípne to ce-celý svět, ale to je jedno. Chcete?“
- „Proč byste to dělal?“
- „Je to… vědecky zajímavé,“ zmátl se Prokop. „Počkejte, jakpak bych vám to… To
- je – to je vám ne-smír-ně zajímavé.“ Chytil se za hlavu. „Počkejte, mně
- praskne hla-va; to bude – vědecky – ohromně zajímavé, že? Aha, aha,“ vyhrkl s
- úlevou, „já vám to vyložím. Dynamit – dynamit trhá hmotu na kusy, na balvany,
- ale benzoltrioxozonid ji roztrhá na prášek; udělá jen malou díru, ale
- rrrozdrtí hmotu nana-na submikroskopickou padrť, rozumíte? To dělá detonační
- rychlost. Hmota nemá čas ustoupit; nemůže se už ani roz-rozhrnout, roztrhnout,
- víte? A já… jjjá jsem stupňoval detonační rychlost. Argonozonid.
- Chlorargonoxozonid. Tetrargon. A pořád dál. Pak už ani vzduch nemůže ustoupit;
- je stejně tuhý jako… jako ocelová deska. Roztrhá se na molekuly. A pořád dál.
- A najednou vám… od jisté rychlosti… začne brizance děsně stoupat. Roste…
- kvadraticky. Já koukám jako blázen. Odkud se to bere? Kde kde kde se najednou
- vzala ta energie?“ naléhal Prokop zimničně. „Tak řekněte.“
- „Nu, třeba v atomu,“ mínil Plinius.
- „Aha,“ prohlásil Prokop vítězně a utřel si pot. „Tady je ten vtip. Jednoduše v
- atomu. Ono to… vrazí atomy do sebe… a… sss… serve betaplášť… a jádro se musí
- rozpadnout. To je alfaexploze. Víte, kdo jsem? Já jsem první člověk, který
- překročil koeficient stlačitelnosti, pane. Já jsem našel atomové výbuchy. Já…
- já jsem vyrazil z bismutu tantal. Poslyšte, víte vy, kolik je vy-výkonu v
- jednom gramu rtuti? Čtyři sta dvaašedesát miliónů kilogramometrů. Hmota je
- děsně silná. Hmota je regiment, který přešlapuje na místě: ráz dva, ráz dva;
- ale dejte ten pravý povel, a regiment vyrazí v útok, en evant! To je výbuch,
- rozumíte? Hurá!“
- Prokop se zarazil vlastním křikem; v hlavě mu bušilo tak, že přestal cokoli
- vnímat. „Promiňte,“ řekl, aby zamluvil rozpaky, a hledal třesoucí se rukou své
- pouzdro na cigára. „Kouříte?“
- „Ne.“
- „Již staří Římané kouřili,“ ujišťoval Prokop a otevřel pouzdro; byly tam samé
- těžké patrony. „Zapalte si,“ nutil, „to je lehoučký Nobel Extra.“ Sám ukousl
- špičku tetrylové patrony a hledal sirky. „To nic není,“ začal, „ale znáte
- třaskavé sklo? Škoda. Poslyšte, já vám mohu udělat výbušný papír. Napíšete
- psaní, někdo to hodí do ohně a prásk! celý barák se sesype. Chcete?“
- „K čemu?“ ptal se Plinius zvedaje obočí.
- „Jen tak. Síla musí ven. Já vám něco povím. Kdybyste chodil po stropě, tak co
- vám z toho vznikne? Já především kašlu na valenční teorie. Všecko se dá dělat.
- Slyšíte, jak to venku rachotí? To slyšíte růst trávu: samé výbuchy. Každé
- semínko je třaskavá kapsle, která vyletí. Puf, jako raketa. A ti hlupáci si
- myslí, že není žádná tautomerie. Já jim ukážu takovou merotropii, že budou z
- toho blázni. Samá laboratorní zkušenost, pane.“
- Prokop cítil s hrůzou, že žvaní nesmysly; chtěl tomu uniknout a mlel tím
- rychleji, pleta páté přes deváté. Plinius vážně kýval hlavou; dokonce komihal
- celým tělem hlouběji a pořád hlouběji, jako by se klaněl. Prokop drmolil
- zmatené formule a nemohl se zastavit, poule oči na Plinia, který se komihal s
- rostoucí rychlostí jako stroj. Podlaha pod ním se začala houpat a zvedat.
- „Ale tak přestaňte, člověče,“ zařval Prokop zděšen a probudil se. Místo Plinia
- viděl Tomše, který neobraceje se od stolku bručel: „Nekřič, prosím tě.“
- „Já nekřičím,“ řekl Prokop a zavřel oči. V hlavě mu hučelo rychlými a
- bolestnými tepy.
- Zdálo se mu, že letí přinejmenším rychlostí světla; nějak se mu svíralo srdce,
- ale to dělá jen Fitzgerald-Lorentzovo zploštění, řekl si; musím být placatý
- jako lívanec. A najednou se proti němu vyježí nesmírné skleněné hranoly; ne,
- jsou to jenom nekonečné hladce vybroušené roviny, jež se protínají a
- prostupují v břitkých úhlech jako krystalografické modely; a proti jedné
- takové hraně je hnán úžasnou rychlostí. „Pozor,“ zařval sám na sebe, neboť v
- tisícině vteřiny se musí roztříštit; ale tu již bleskově odletěl zpět a rovnou
- proti hrotu obrovského jehlanu; odrazil se jako paprsek a byl vržen na
- skleněně hladkou stěnu, smeká se podle ní, sviští do ostrého úhlu, kmitá
- šíleně mezi jeho stěnami, je hozen pozpátku nevěda proti čemu, zas odmrštěn
- dopadá bradou na ostrou hranu, ale v poslední chvíli ho to odhodí vzhůru; nyní
- si roztřískne hlavu o euklidovskou rovinu nekonečna, ale již se řítí střemhlav
- dolů, dolů do tmy; prudký náraz, bolestné cuknutí v celém těle, ale hned zas
- se zvedl a dal se na útěk. Uhání labyrintickou chodbou a za sebou slyší dupot
- pronásledovatelů; chodba se úží, svírá se, její stěny se přirážejí k sobě
- děsným a neodvratným pohybem; i dělá se tenký jako šídlo, zatajuje dech a
- upaluje v bláznivé hrůze, aby tudy proběhl, než ho ty stěny rozdrtí. Zavřelo
- se to za ním s kamenným nárazem, zatímco sám svistí do propasti podle ledově
- čišící zdi. Strašný úder, a ztrácí vědomí; když procitl, vidí, že je v černé
- tmě; hmatá po slizkých kamenných stěnách a křičí o pomoc, ale z jeho úst
- nevychází zvuku; taková je tu tma. Jektaje hrůzou klopýtá po dně propasti;
- nahmatá postranní chodbu, i vrhá se do ní; jsou to vlastně. schody, a nahoře,
- nekonečně daleko svítá malinký otvor jako v šachtě; běží tedy nahoru po
- nesčíslných a strašně příkrých stupních; ale nahoře není než plošinka,
- lehoučká plechová platforma drnčící a chvějící se nad závratnou hlubinou, a
- dolů se šroubem točí jen nekonečné schůdky ze železných plátů. A tu již za
- sebou slyšel supění pronásledovatelů. Bez sebe hrůzou se řítil a točil po
- schůdkách dolů, a za ním železně řinčí a rachotí dupající zástup nepřátel. A
- najednou vinuté schody se končí ostře v prázdnu. Prokop zavyl, rozpřáhl ruce a
- pořád ještě víře padal do bezdna. Hlava se mu zatočila, neviděl už a neslyšel;
- váznoucíma nohama běžel nevěda kam, drcen strašným a slepým puzením, že musí
- kamsi dorazit, než bude pozdě. Rychleji a rychleji ubíhal nekonečným
- koridorem; čas od času míjel semafor, na kterém pokaždé vyskočila vyšší
- číslice: 17, 18, 19. Najednou pochopil, že běhá v kruhu a ta čísla že udávají
- počet jeho oběhů. 40, 41. Popadla ho nesnesitelná hrůza, že přijde pozdě a že
- se odtud nedostane; svištěl zběsilou rychlostí, takže se semafor jenom mihal
- jako telegrafní tyče z rychlíku; a ještě rychleji! nyní už semafor ani
- neubíhá, nýbrž stojí na jednom místě a odpočítává bleskovou rychlostí tisíce a
- desettisíce oběhů, a nikde není východ z té chodby, a chodba je na pohled
- rovná a lesklá jako hamburský tunel, a přece se vrací kruhem; Prokop vzlyká
- děsem: to je Einsteinův vesmír, a já musím dojít, než bude pozdě! Náhle zazněl
- strašný výkřik, a Prokop ustrnul: je to hlas tatínkův, někdo ho vraždí; i jal
- se obíhat ještě rychleji, semafor zmizel, udělala se tma; Prokop tápal po
- stěnách a nahmatal zamčené dveře, a za nimi je slyšet to zoufalé bědování a
- rány pokáceného nábytku. Řva hrůzou zarývá Prokop nehty do dveří, štípe je a
- rozškrabává; vytrhal je po třískách a našel za nimi staré známé schody, jež ho
- denně vedly domů, když byl maličký; a nahoře dusí se tatínek, někdo ho škrtí a
- smýká jím po zemi. Křiče vyletí Prokop nahoru, je doma na chodbě, vidí konve a
- chlebovou skříň maminčinu a pootevřené dveře do kuchyně, a tam uvnitř chroptí
- a prosí tatínek, aby ho nezabíjeli; někdo mu tluče hlavou o zem; chce mu jít
- na pomoc, ale nějaká slepá, bláznivá moc ho nutí, aby tady na chodbě běhal
- dokola, pořád rychleji dokolečka a chechtal se jíkavě, zatímco uvnitř skomírá
- a dusí se tatínkovo sténání. A neschopen vykročit ze závratného bludného
- kruhu, řítě se stále rychleji ryčel Prokop šíleným smíchem hrůzy.
- Tu se probudil zalit potem a jektaje zuby. Tomeš mu stál u hlav a dával mu na
- rozžhavené čelo nový chladivý obklad.
- „To je dobře, to je dobře,“ mumlal Prokop, „já už nebudu spát.“ I ležel tiše a
- díval se na Tomše, jak sedí u lampy. Jirka Tomeš, říkal si, a počkejme, pak
- kolega Duras, a Honza Buchta, Sudík, Sudík, Sudík, a kdo ještě? Sudík, Trlica,
- Trlica, Pešek, Jovanovič, Mádr, Holoubek, co nosil brejle, to je náš ročník na
- chemii. Bože, a který je tamhleten? Aha, to je Vedral, ten padl v roce
- šestnáct, a za ním sedí Holoubek, Pacovský, Trlica, Šeba, celý ročník. A tu
- slyšel najednou: „Pan Prokop bude kolokvovat.“
- Lekl se nesmírně. U katedry sedí profesor Wald a tahá se suchou ručičkou za
- vousy, jako vždy. „Povězte,“ praví profesor Wald, „co víte o třaskavinách.“
- „Třaskaviny třaskaviny,“ začíná Prokop nervózně, „jejich výbušnost záleží na
- tom, že že že se náhle vyvine veliký objem plynu, který který se vyvine z
- mnohem menšího objemu výbušné masy… Prosím, to není správné.“
- „Jak to?“ táže se Wald přísně.
- „Já já já jsem našel alfavýbuchy. Výbuch totiž nastane rozpadem atomu.
- Částečky atomu se rozletí – rozletí –“
- „Nesmysl,“ přeruší ho profesor. „Není žádných atomů.“
- „Jsou jsou jsou,“ drtil Prokop. „Prosím, já já já to dokážu –“
- „Překonaná teorie,“ bručí profesor. „Nejsou vůbec žádné atomy, jsou jenom
- gumetály. Víte, co je to gumetál?“
- Prokop se zapotil úlekem. Toho slova nikdy v životě neslyšel. Gumetál? „To
- neznám,“ vydechl stísněně.
- „Tak vidíte,“ řekl suše Wald. „A pak si troufáte dělat kolokvium. Co víte o
- Krakatitu?“
- Prokop se nesmírně zarazil. „Krakatit,“ šeptal, „to je… to je úplně nová
- třaskavina, která… která dosud…“
- „Čím se zanítí? Čím? Čím exploduje?“
- „Hertzovými vlnami,“ vyhrkl Prokop s úlevou.
- „Jak to víte?“
- „Protože mně zničehonic vybuchla. Protože… protože nebyl žádný jiný impuls. A
- protože –“
- „Nu?“
- „… její syn-syntéza… se mně povedla za-za-za… vysokofrekvenční oscilace. Není
- to dosud vyvyvysvětleno; ale já myslím, že – – že to byly nějaké
- elektromagnetické vlny.“
- „Byly. Já to vím. Teď napište na tabuli chemicky vzorec Krakatitu.“
- Prokop vzal kus křídy a načmáral na tabuli svůj vzorec.
- „Přečtěte.“
- Prokop odříkal vzorec nahlas. Tu vstal profesor Wald a řekl najednou jakýmsi
- docela jiným hlasem: „Jak? Jak je to?“
- Prokop opakoval formuli.
- „Tetrargon?“ ptal se profesor rychle. „Pb kolik?“
- „Dvě.“
- „Jak se to dělá?“ tázal se hlas podivně blízce. „Postup! Jak se to dělá? Jak?…
- Jak se dělá Krakatit?“
- Prokop otevřel oči. Nad ním se skláněl Tomeš s tužkou a zápisníkem v ruce a
- bez dechu se díval na jeho rty.
- „Co?“ mumlal Prokop neklidně. „Co chceš? Jak… jak se to dělá?“
- „Něco se ti zdálo,“ řekl Tomeš a schoval zápisník za zády. „Spi, člověče,
- spi.“
- IV.
- Teď jsem něco vyžvanil, uvědomoval si Prokop jasnějším cípem mozku; ale jinak
- mu to bylo svrchovaně lhostejno; chtělo se mu jen spát, nesmírně spát. Viděl
- jakýsi turecký koberec, jehož vzor se bez konce přesunoval, prostupoval a
- měnil. Nebylo to nic, a přece ho to jaksi rozčilovalo; i ve spaní zatoužil
- vidět znovu Plinia. Snažil se vybavit si jeho podobu; místo toho měl před
- sebou ohavnou zešklebenou tvář, jež skřípala žlutými vyžranými zuby, až se
- drtily, a pak je po kouskách vyplivovala. Chtěl tomu uniknout; napadlo ho
- slovo „rybář“, a hle, zjevil se mu rybář nad šedivou vodou i s rybami v
- čeřenu; řekl si „lešení“, a viděl skutečné lešení do poslední skoby a vazby.
- Dlouho se bavil tím, že vymýšlel slova a pozoroval obrázky jimi promítnuté;
- ale pak, pak už si živou mocí nemohl na žádné slovo vzpomenout. Namáhal se
- usilovně, aby našel aspoň jedno jediné slovo nebo věc, ale marně; tu ho zalila
- hrůza bezmoci studeným potem. Musím postupovat metodicky, umínil si; začnu zas
- od začátku, nebo jsem ztracen. Šťastně si vzpomněl na slovo „rybář“, ale
- zjevil se mu hliněný prázdný galon od petroleje; bylo to děsné. Řekl si
- „židle“, a ukázal se mu s podivnou podrobností dehtovaný tovární plot s
- trochou smutné zaprášené trávy a rezavými obručemi. To je šílenství, řekl si s
- mrazivou jasností; to je, pánové, typická pomatenost, hyperofabula ugongi
- dugongi Darwin. Tu se mu tento odborný název zazdál neznámo proč ukrutně
- směšný, a dal se do hlasitého, zrovna zalykavého smíchu, jímž se probudil.
- Byl úplně zpocen a odkopán. Díval se horečnýma očima na Tomše, který chvatně
- přecházel po pokoji a házel nějaké věci do kufříku; ale nepoznával ho.
- „Poslyšte, poslyšte,“ začal, „to je k smíchu, poslyšte, tak počkejte, to
- musíte, poslyšte –“ Chtěl říci jako vtip ten podivuhodný odborný název, a sám
- se smál předem; ale živou mocí si nemohl vzpomenout, jak to vlastně bylo, i
- rozmrzel se a umkl.
- Tomeš si oblékl ulstr a narazil čepici; a když už bral kufřík, zaváhal a sedl
- si na pelest k Prokopovi. „Poslyš, starouši,“ řekl starostlivě, „já teď musím
- odejet. K tátovi, do Týnice. Nedá-li mně peníze, tak – se už nevrátím, víš?
- Ale nic si z toho nedělej. Ráno sem přijde domovnice a přivede ti doktora,
- ano?“
- „Kolik je hodin?“ ptal se Prokop netečně.
- „Čtyři… Čtyři a pět minut. Snad… ti tu nic neschází?“
- Prokop zavřel oči, odhodlán nezajímat se už o nic na světě. Tomeš ho pečlivě
- přikryl, a bylo ticho.
- Náhle otevřel oči dokořán. Viděl nad sebou neznámý strop a po jeho kraji běží
- neznámý ornament. Sáhl rukou po svém nočním stolku, a hmátl do prázdna.
- Obrátil se polekán, a místo svého širokého laboratorního pultu vidí nějaký
- cizí stolek s lampičkou. Tam, kde bývalo okno, je skříň; kde stávalo umyvadlo,
- jsou jakési dveře. Zmátl se tím vším nesmírně; nedovedl pochopit, co se s ním
- děje, kde se octl, a přemáhaje závrať usedl na posteli. Pomalu si uvědomil, že
- není doma, ale nemohl si vzpomenout, jak se sem dostal. „Kdo je to,“ zeptal se
- hlasitě nazdařbůh, stěží hýbaje jazykem. „Pít,“ ozval se po chvíli, „pít!“
- Bylo trýznivé ticho. Vstal z postele a trochu vrávoravě šel hledat vodu. Na
- umyvadle našel karafu a pil z ní dychtivě; a když se vracel do postele,
- podlomily se mu nohy a usedl na židli, nemoha dále. Seděl snad hodně dlouho;
- pak ho roztřásla zima, neboť se celý polil vodou z karafy, a přišlo mu líto
- sebe sama, že je kdesi a neví sám kde, že ani do postele nedojde a že je tak
- bezradně a bezmocně sám; tu propukl v dětský vzlykavý pláč.
- Když se trochu vyplakal, bylo mu v hlavě jasněji. Dokonce mohl dojít až k
- posteli a ulehl jektaje zuby; a sotva se zahřál, usnul mrákotným spánkem beze
- snu.
- Když se probudil, byla roleta vytažena do šedivého dne a v pokoji trochu
- pouklizeno; nedovedl pochopit, kdo to udělal, ale jinak se pamatoval na vše,
- na včerejší explozi, na Tomše i na jeho odjezd. Zato ho třeštivě bolela hlava,
- bylo mu těžko na prsou a drásavě ho mučil kašel. Je to špatné, říkal si, je to
- docela špatné; měl bych jít domů a lehnout si. Vstal tedy a začal se pomalu
- strojit chvílemi odpočívaje. Bylo mu, jako by mu něco drtilo hrozným tlakem
- prsa. Usedl pak netečný ke všemu a těžce dýchal.
- Tu krátce, jemně zazněl zvonek. Vzchopil se s námahou a šel otevřít. Na prahu
- v chodbě stála mladá dívka s tváří zastřenou závojem.
- „Bydlí tady… pan Tomeš?“ ptala se spěšně a stísněně.
- „Prosím,“ řekl Prokop a ustoupil jí z cesty; a když, trochu váhajíc, těsně
- podle něho vcházela dovnitř, zavála na něj slabounká a spanilá vůně, že
- rozkoší vzdychl.
- Posadil ji vedle okna a usedl proti ní, drže se zpříma, jak nejlépe dovedl.
- Cítil, že samým úsilím vypadá přísně a strnule, což uvádělo do nesmírných
- rozpaků jeho i dívku. Hryzala si pod závojem rty a klopila oči; ach, líbezná
- hladkost tváře, ach, ruce malé a hrozně rozčilené! Náhle zvedla oči, a Prokop
- zatajil dech omámen úžasem; tak krásná se mu zdála.
- „Pan Tomeš není doma?“ ptala se dívka.
- „Tomeš odejel,“ řekl Prokop váhavě. „Dnes v noci, slečno.“
- „Kam?“
- „Do Týnice, k svému otci.“
- „A vrátí se?“
- Prokop pokrčil rameny.
- Dívka sklopila hlavu a její ruce s něčím zápasily. „A řekl vám, proč – proč –“
- „Řekl.“
- „A myslíte, že – že to udělá?“
- „Co, slečno?“
- „Že se zastřelí.“
- Prokop si bleskem vzpomněl, že viděl Tomše ukládat revolver do kufříku. ,Možná
- že zítra udělám bum,‘ slyšel jej znovu drtit mezi zuby. Nechtěl nic říci, ale
- vypadal asi velmi povážlivě.
- „Ó bože, ó bože,“ vypravila ze sebe dívka, „ale to je strašné! Řekněte,
- řekněte –“
- „Co, slečno?“
- „Kdyby – kdyby někdo mohl za ním jet! Kdyby mu někdo řekl – kdyby mu dal –
- Vždyť by to nemusel udělat, chápete? Kdyby někdo za ním ještě dnes jel –“
- Prokop se díval na její zoufalé ruce, jež se zatínaly a spínaly.
- „Já tam tedy pojedu, slečno,“ řekl tiše. „Náhodou… mám snad v tu stranu
- nějakou cestu. Kdybyste chtěla – já –“
- Dívka zvedla hlavu. „Skutečně,“ vyhrkla radostně, „vy byste mohl –?“
- „Já jsem jeho… starý kamarád, víte?“ vysvětloval Prokop. „Chcete-li mu něco
- vzkázat… nebo poslat… já ochotně…“
- „Bože, vy jste hodný,“ vydechla dívka.
- Prokop se slabě začervenal. „To je maličkost, slečno,“ bránil se. „Náhodou…
- mám zrovna volný čas… stejně chci někam jet, a vůbec –“ Mávl v rozpacích
- rukou. „To nestojí za řeč. Udělám všecko, co chcete.“
- Dívka se zarděla a honem se dívala jinam. „Ani nevím, jak bych… vám měla
- děkovat,“ řekla zmateně. „Mně je tak líto, že… že vy… Ale je to tak důležité –
- A pak, vy jste jeho přítel – Nemyslete si, že já sama –“ Tu se přemohla a
- upřela na Prokopa čiré oči. „Já mu něco musím poslat. Od někoho jiného. Já vám
- nemohu říci –“
- „Není třeba,“ řekl Prokop rychle. „Já mu to dám, a je to. Já jsem tak rád, že
- mohu vám… že mohu jemu… Prší snad?“ ptal se náhle dívaje se na její zrosenou
- kožišinku.
- „Prší.“
- „To je dobře,“ mínil Prokop; myslel totiž na to, jak příjemně by chladilo,
- kdyby na tu kožišinku směl položit čelo.
- „Já to tu nemám,“ řekla vstávajíc. „Bude to jen malý balíček. Kdybyste mohl
- počkat… Já vám to přinesu za dvě hodiny.“
- Prokop se velmi strnule uklonil; bál se totiž, že ztratí rovnováhu. Ve dveřích
- se obrátila a pohlédla na něj upřenýma očima. „Na shledanou.“ A byla ta tam.
- Prokop usedl a zavřel oči. Krupičky deště na kožišince, hustý a orosený závoj;
- zastřený hlas, vůně, neklidné ruce v těsných, maličkých rukavičkách; chladná
- vůně, pohled jasný a matoucí pod sličným, pevným obočím. Ruce na klíně, měkké
- řasení sukně na silných kolenou, ach, maličké ruce v těsných rukavicích! Vůně,
- temný a chvějící se hlas, líčko hladké a pobledlé. Prokop zatínal zuby do
- chvějících se rtů. Smutná, zmatená a statečná. Modrošedé oči, oči čisté a
- světelné. Ó bože, ó bože, jak se tiskl závoj k jejím rtům!
- Prokop zasténal a otevřel oči. Je to Tomšova holka, řekl si se slepým vztekem.
- Věděla kudy jít, není tu poprvé. Snad tady… zrovna tady v tom pokoji – –
- Prokop si v nesnesitelné trýzni vrýval nehty do dlaní. A já hlupák se nabízím,
- že pojedu za ním! Já hlupák, já mu ponesu psaníčko! Co – co – co mi je vůbec
- po ní?
- Tu ho napadla spásná myšlenka. Uteku domů, do svého laboratorního baráku tam
- nahoře. A ona, ať si sem přijde! ať si pak dělá, co chce! Ať – ať – ať si jede
- za ním sama, když… když jí na tom záleží –
- Rozhlédl se po pokoji; viděl zválenou postel, zastyděl se a ustlal ji, jak byl
- zvyklý doma. Pak se mu nezdála dost slušně ustlaná, přestlal ji, rovnal a
- hladil, a pak už rovnal všechno všudy, uklízel, pokoušel se pěkně zřasit i
- záclony, načež usedl s hlavou zmotanou a hrudí drcenou bolestným tlakem a
- čekal.
- V.
- Zdálo se mu, že jde ohromnou zelinářskou zahradou; kolem dokola nic než samé
- zelné hlávky, ale nejsou to hlávky, nýbrž zešklebené a olezlé, krhavé a
- blekotající, nestvůrné, vodnaté, trudovité a vyboulené hlavy lidské; vyrůstají
- z hubených košťálů a lezou po nich odporné zelené housenky. A hle, přes pole k
- němu běží dívka se závojem na tváři; zvedá trochu sukni a přeskakuje lidské
- hlávky. Tu vyrůstají zpod každé z nich nahé, úžasně tenké a chlupaté ruce a
- sahají jí po nohou a po sukních. Dívka křičí v šílené hrůze a zvedá sukni
- výše, až nad silná kolena, obnažuje bílé nohy a snaží se přeskočit ty
- chňapající ruce. Prokop zavírá oči; nesnese pohled na její bílé silné nohy, a
- šílí úzkostí, že ji ty zelné hlávky zhanobí. Tu vrhá se na zem a uřezává
- kapesním nožem první hlávku; ta zvířecky ječí a cvaká mu vyžranými zuby po
- rukou. Nyní druhá, třetí hlávka; Kriste Ježíši, kdy skosí to ohromné pole, než
- se dostane k dívce zápasící tam na druhé straně nekonečné zahrady? Zběsile
- vyskakuje a šlape po těch příšerných hlavách, rozdupává je, kope do nich;
- zaplete se nohama do jejich tenkých, přísavných pracek, padá, je uchopen,
- rván, dušen, a vše mizí.
- Vše mizí v závratném víření. A náhle se ozve zblízka zastřený hlas: „Nesu vám
- ten balíček.“ Tu vyskočil a otevřel oči, a před ním stojí děvečka z Hybšmonky,
- šilhavá a těhotná, se zmáčeným břichem, a podává mu cosi zabaleného v mokrém
- hadru. To není ona, trne bolestně Prokop, a rázem vidí vytáhlou smutnou
- prodavačku, která mu dřevěnými tyčinkami roztahuje rukavice. To není ona,
- brání se Prokop, a vidí naduřelé dítě na křivičných nožkách, jež – jež – jež
- se mu nestoudně nabízí! „Jdi pryč,“ křičí Prokop, a tu se mu zjeví pohozená
- konev uprostřed záhonu povadlé a slimáky prolezlé kapusty a nemizí přes
- všechno jeho úsilí.
- Vtom tiše zazněl zvonek jako tiknutí ptáčka. Prokop se vrhl ke dveřím a
- otevřel; na prahu stála dívka se závojem, tiskla k ňadrům balíček a
- oddychovala. „To jste vy,“ řekl Prokop tiše a (neznámo proč) nesmírně dojat.
- Dívka vešla, dotkla se ho ramenem; její vůně dechla na Prokopa trýznivým
- opojením.
- Zůstala stát uprostřed pokoje. „Prosím vás, nehněvejte se,“ mluvila tiše a
- jakoby spěchajíc, „že jsem vám dala takové poslání. Vždyť ani nevíte, proč –
- proč já – Kdyby vám to dělalo nějaké potíže –“
- „Pojedu,“ vypravil ze sebe Prokop chraptivě.
- Dívka upřela na něj zblízka své vážné, čisté oči. „Nemyslete si o mně nic
- zlého. Já mám jenom strach, aby pan… aby váš přítel neudělal něco, co by
- někoho… někoho jiného do smrti trápilo. Já mám k vám tolik důvěry… Vy ho
- zachráníte, že?“
- „Nesmírně rád,“ vydechl Prokop nějakým nesvým a rozechvěným hlasem; tak ho
- opojovalo nadšení. „Slečno, já… co budete chtít…“ Odvracel oči; bál se, že
- něco vybleptne, že je snad slyšet, jak mu bouchá srdce, a styděl se za svou
- těžkopádnost.
- I dívku zachvátil jeho zmatek; hrozně se zarděla a nevěděla kam s očima.
- „Děkuju, děkuju vám,“ pokoušela se také jaksi nejistým hlasem, a silně mačkala
- v rukou zapečetěný balíček. Nastalo ticho, jež působilo Prokopovi sladkou a
- mučivou závrať. Cítil s mrazením, že dívka letmo zkoumá jeho tvář; a když k ní
- náhle obrátil oči, viděl, že se dívá k zemi a čeká, připravena, aby snesla
- jeho pohled. Prokop cítil, že by měl něco říci, aby zachránil situaci; místo
- toho jen hýbal rty a chvěl se na celém těle.
- Konečně pohnula dívka rukou a zašeptala: „Ten balíček –“ Tu zapomněl Prokop,
- proč schovává pravou ruku za zády, a sáhl po tlusté obálce. Dívka zbledla a
- couvla. „Vy jste poraněn,“ vyhrkla. „Ukažte!“ Prokop honem schovával ruku. „To
- nic není,“ ujišťoval rychle, „to… to se mi jen trochu zanítila… zanítila
- taková ranka, víte?“
- Dívka, docela bledá, zasykla, jako by sama cítila tu bolest. „Proč nejdete k
- lékaři?“ řekla prudce. „Vy nemůžete nikam jet! Já… já pošlu někoho jiného!“
- „Vždyť už se to hojí,“ bránil se Prokop, jako by mu brali něco drahého.
- „Jistě, to už je… skoro v pořádku, jen škrábnutí, a vůbec, to je nesmysl; proč
- bych nejel? A pak, slečno, v takové věci… nemůžete poslat cizího člověka,
- víte? Vždyť to už ani nebolí, hleďte,“ a zatřepal pravou rukou.
- Dívka stáhla obočí přísnou soustrastí. „Vy nesmíte jet! Proč jste mi to
- neřekl? Já – já – já to nedovolím! Já nechci –“
- Prokop byl docela nešťasten. „Hleďte, slečno,“ spustil horlivě, „to jistě nic
- není; já jsem na to zvyklý. Podívejte se, tady,“ a ukázal jí levou ruku, kde
- mu scházel skoro celý malík a kloub ukazováčku naduřel uzlovitou jizvou. „To
- už je takové řemeslo, víte?“ Ani nepozoroval, že dívka couvá s blednoucími rty
- a dívá se na pořádný šrám jeho čela od oka k vlasům. „Udělá to prásk, a je to.
- Jako voják. Zvednu se a běžím útokem dál, rozumíte? Nic se mně nemůže stát.
- Nu, dejte sem!“ Vzal jí z ruky balíček, vyhodil do výše a chytil. „Žádná
- starost, pane. Pojedu jako pán. Víte, já, já už jsem dávno nikde nebyl. Znáte
- Ameriku?“
- Dívka mlčela a hleděla na něho se zachmuřeným obočím.
- „Ať si říkají, že mají nové teorie,“ drmolil Prokop horečně; „počkejte, já jim
- to dokážu, až vyjdou mé výpočty. Škoda že tomu nerozumíte; já bych vám to
- vyložil, vám věřím, vám věřím, ale jemu ne. Nevěřte mu,“ mluvil naléhavě,
- „mějte se na pozoru. Vy jste tak krásná,“ vydechl nadšeně. „Tam nahoře já
- nikdy s nikým nemluvím. Je to jen taková bouda z prken, víte? Haha, vy jste se
- tak bála těch hlávek! Ale já vás nedám, o to nic; nebojte se ničeho. Já vás
- nedám.“
- Pohlížela na něho s očima rozšířenýma hrůzou. „Vy přece nemůžete odejet!“
- Prokop zesmutněl a zmalátněl. „Ne, na to nesmíte dát, co mluvím. Povídal jsem
- nesmysly, že? Já jsem jenom chtěl, abyste nemyslela na tu ruku. Abyste se
- nebála. To už přešlo.“ – Přemohl své vzrušení, byl tuhý a zakaboněný samým
- soustředěním. „Pojedu do Týnice a najdu Tomše. Dám mu ten balíček a řeknu, že
- to posílá slečna, kterou zná. Je to tak správně?“
- „Ano,“ řekla dívka váhavě, „ale vy přece nemůžete –“
- Prokop se pokusil o prosebný úsměv; jeho těžká, rozjizvená tvář náhle docela
- zkrásněla. „Nechte mne,“ řekl tiše, „vždyť je to – je to – pro vás.“
- Dívka zamžikala očima; bylo jí skoro do pláče prudkým pohnutím. Mlčky kývla a
- podávala mu ruku. Zvedl svou beztvarou levici; pohlédla na ni zvědavě a silně
- ji stiskla. „Já vám tolik děkuju,“ řekla rychle, „sbohem!“
- Ve dveřích se zastavila a chtěla něco říci; mačkala v ruce kliku a čekala –
- „Mám mu… vyřídit… pozdrav?“ optal se Prokop s křivým úsměvem.
- „Ne,“ vydechla a rychle na něj pohlédla. „Na shledanou.“
- Dveře za ní zapadly. Prokop se na ně díval, bylo mu najednou na smrt těžko a
- chabě, hlava se mu točila, a stálo ho nesmírné usilí, aby učinil jediný krok.
- VI.
- Na nádraží bylo mu čekati půldruhé hodiny. Sedl si na chodbě a chvěl se zimou.
- V poraněné ruce mu pulsovala ukrutná bolest; zavíral oči, a tu se mu zdálo, že
- ta bolavá ruka roste, že je veliká jako hlava, jako tykev, jako hrnec na
- vyváření prádla, a že v celém jejím rozsahu palčivě cuká živé maso. Přitom mu
- bylo mdlo k dávení a na čele mu ustavičně vyrážel studený pot úzkosti. Nesměl
- se podívat na špinavé, poplivané, zablácené dlážky chodby, aby se mu nezvedal
- žaludek. Vyhrnul si límec a polo snil, pomalu přemáhán nekonečnou
- lhostejností. Zdálo se mu, že zas je vojákem a leží poraněn v širém poli; kde
- – kde to pořád bojují? Tu zazněl mu do uší prudký zvon a někdo volal: „Týnice,
- Duchcov, Moldava, nastupovat!“
- Nyní už tedy sedí ve vagóně u okna a je mu nezřízeně veselo, jako by někoho
- přelstil nebo někomu utekl; teď, holenku, už jedu do Týnice a nic mne nemůže
- zadržet. Skoro se chechtal radostí, uvelebil se ve svém koutě a s náramnou
- čilostí pozoroval své spolucestující. Naproti němu sedí nějaký krejčík s
- tenkým krkem, hubená černá paní, pak člověk s divně bezvýraznou tváří; vedle
- Prokopa strašně tlustý pán, kterému se nemůže nějak břicho vejít mezi nohy, a
- snad ještě někdo, to už je jedno. Prokop se nesmí dívat z okna, protože mu to
- dělá závrať. Ratata ratata ratata vybuchuje vlak, vše drnčí, bouchá, otřásá se
- samou horlivostí spěchu. Krejčíkovi se klátí hlava napravo nalevo, napravo
- nalevo; černá paní jaksi podivně a ztuhle hopkuje na místě, bezvýrazná tvář se
- třese a kmitá jako špatný snímek ve filmu. A tlustý soused, to je kupa rosolu,
- jež se houpe, otřásá, poskakuje nesmírně směšným způsobem. Týnice, Týnice,
- Týnice, skanduje Prokop s údery kol; rychleji! rychleji! Vlak se ohřál samým
- chvatem, je tu horko, Prokop se potí žárem; krejčík má nyní dvě hlavy na dvou
- tenkých krcích, obě hlavy se třesou a narážejí na sebe, až to drnčí. Černá
- paní výsměšně a urážlivě hopkuje na svém sedadle; tváří se naschvál jako
- dřevěná loutka. Bezvýrazná tvář zmizela; sedí tam trup s rukama mrtvě
- složenýma na klíně, ruce neživě poskakují, ale trup je bezhlavý.
- Prokop sbírá všechny své síly, aby se na to pořádně podíval; štípe se do nohy,
- ale nic platno, trup je dál bezhlavý a mrtvě se poddává otřesům vlaku.
- Prokopovi je z toho děsně úzko; šťouchá loktem tlustého souseda, ale ten se
- jen rosolovitě chvěje, a Prokopovi se zdá, že se mu to tlusté tělo bezhlase
- chechtá. Nemůže se už na to dívat; obrací se k oknu, ale tam zničehonic vidí
- lidskou tvář. Neví zprvu, co je na ní tak zarážejícího; pozoruje ji
- vytřeštěnýma očima a poznává, že to je jiný Prokop, který na něho upírá oči s
- děsivou pozorností. Co chce? zhrozil se Prokop. Proboha, nezapomněl jsem ten
- balíček v Tomšově bytě? Hmatá honem po kapsách a najde obálku v náprsní kapse.
- Tu se tvář v okně usmála a Prokopovi se ulevilo. Odvážil se dokonce pohlédnout
- na bezhlavý trup; a vida, on si ten člověk jen přetáhl pověšený svrchník přes
- hlavu a spí pod ním. Prokop by to udělal také, ale bojí se, aby mu někdo
- nevytáhl z kapsy tu zapečetěnou obálku. A přece jde na něho spaní, je
- nesnesitelně unaven; nikdy by si nedovedl představit, že je možno být tak
- unaven. Usíná, vyrve se z toho vytřeštěně a opět usíná. Černá paní má jednu
- hopkující hlavu na ramenou a druhou drží na klíně oběma rukama; a co se
- krejčíka týče, sedí místo něho jen prázdné, beztělé šaty, z nichž čouhá
- porcelánová palička. Prokop usíná, ale pojednou se z toho vytrhne v horlivé
- jistotě, že je v Týnici; snad to někdo venku volal, neboť vlak stojí.
- Vyběhl tedy ven a viděl, že už je večer; dva tři lidé vystupují na malinkém
- blikajícím nádraží, za nímž je neznámá a mlhavá tma. Řekli Prokopovi, že do
- Týnice musí jet poštou, je-li na ní ještě místo. Poštovní vůz, to byl jen
- kozlík a za ním truhlík na zásilky; a na kozlíku už seděl pošťák a nějaký
- pasažér.
- „Prosím vás, vemte mne do Týnice,“ řekl Prokop.
- Pošťák potřásl hlavou v nekonečném smutku. „Nejde,“ odpověděl po chvíli.
- „Proč… jak to?“
- „Není už místo,“ řekl pošťák zrale.
- Prokopovi vstoupily do očí slzy samou lítostí. „Jak je tam daleko… pěšky?“
- Pošťák účastně přemýšlel. „No, hodinu,“ řekl.
- „Ale já… nemohu jít pěšky! Já musím k doktoru Tomšovi!“ protestoval Prokop
- zdrcen.
- Pošťák uvažoval. „Vy jste… jako… pacient?“
- „Mně je zle,“ zamumlal Prokop; skutečně se chvěl slabostí a zimou.
- Pošťák přemýšlel a potřásal hlavou. „Když to nejde,“ ozval se konečně.
- „Já se vejdu, já… kdyby byl jen kousek místa, já…“
- Na kozlíku ticho; jen pošťák se drbal ve vousech, až to chrastělo; pak neřekl
- slova a slezl, dělal něco na postraňku a mlčky odešel do nádraží. Pasažér na
- kozlíku se ani nepohnul.
- Prokop byl tak vyčerpán, že si musel sednout na patník. Nedojdu, cítil
- zoufale; zůstanu tady, až… až…
- Pošťák se vracel z nádraží a nesl prázdnou bedničku. Nějak ji vpravil na
- plošinu kozlíku a rozvážně ji pozoroval. „Tak si tam