/core/Associates/FakerMaster/src/Faker/Provider/cs_CZ/Text.php

<?php

namespace Faker\Provider\cs_CZ;

class Text extends \Faker\Provider\Text
{
    public function realText($maxNbChars = 200, $indexSize = 2)
    {
        $text = parent::realText($maxNbChars, $indexSize);
        $text = str_replace('„', '', $text);

        return str_replace('“', '', $text);
    }

    /**
     * License: PD old 70
     *
     * Title: Krakatit
     * Author: Karel Čapek
     * Release Date: 25. 12. 1923 – 15. 4. 1924
     * Language: Czech
     *
     * @see https://cs.wikisource.org/wiki/Krakatit
     * @var string
     *
     * Karel Čapek
     * KRAKATIT
     * Znění tohoto textu vychází z díla Krakatit tak, jak bylo vydáno v Československém spisovateli v roce 1982
     * (ČAPEK, Karel. Továrna na absolutno ; Krakatit. 12. vyd. Továrny na absolutno, 16. vyd. Krakatitu. Praha :
     * Československý spisovatel, 1982. 476 s. Spisy, sv. 3.).
     * Další díla Karla Čapka naleznete online na www stránkách Městské knihovny v Praze: www.mlp.cz/karelcapek.
     * Elektronické publikování díla Karla Čapka je společným projektem Městské knihovny v Praze,
     * Společnosti bratří Čapků, Památníku Karla Čapka a Českého národního korpusu.
     */
    protected static $baseText = <<<'EOT'
I.
S večerem zhoustla mlha sychravého dne. Je ti, jako by ses protlačoval řídkou
vlhkou hmotou, jež se za tebou neodvratně zavírá. Chtěl bys být doma. Doma, u
své lampy, v krabici čtyř stěn. Nikdy ses necítil tak opuštěn.
Prokop si razí cestu po nábřeží. Mrazí ho a čelo má zvlhlé potem slabosti;
chtěl by si sednout tady na té mokré lavičce, ale bojí se strážníků. Zdá se
mu, že se motá; ano, u Staroměstských mlýnů se mu někdo vyhnul obloukem jako
opilému. Nyní tedy vynakládá veškeru sílu, aby šel rovně. Teď, teď jde proti
němu člověk, má klobouk do očí a vyhrnutý límec. Prokop zatíná zuby, vraští
čelo, napíná všechny svaly, aby bezvadně přešel. Ale zrovna na krok před
chodcem se mu udělá v hlavě tma a celý svět se s ním pojednou zatočí; náhle
vidí zblízka, zblizoučka pár pronikavých očí, jak se do něho vpíchly, naráží
na něčí rameno, vypraví ze sebe cosi jako „promiňte“ a vzdaluje se s
křečovitou důstojností. Po několika krocích se zastaví a ohlédne; ten člověk
stojí a dívá se upřeně za ním. Prokop se sebere a odchází trochu rychleji; ale
nedá mu to, musí se znovu ohlédnout; a vida, ten člověk ještě pořád stojí a
dívá se za ním, dokonce samou pozorností vysunul z límce hlavu jako želva. „Ať
kouká,“ myslí si Prokop znepokojen, „teď už se ani neohlédnu.“ A jde, jak
nejlépe umí; náhle slyší za sebou kroky. Člověk s vyhrnutým límcem jde za ním.
Zdá se, že běží. A Prokop se v nesnesitelné hrůze dal na útěk.
Svět se s ním opět zatočil. Těžce oddychuje, jektaje zuby opřel se o strom a
zavřel oči. Bylo mu strašně špatně, bál se, že padne, že mu praskne srdce a
krev vyšplíchne ústy. Když otevřel oči, viděl těsně před sebou člověka s
vyhrnutým límcem.
„Nejste vy inženýr Prokop?“ ptal se člověk, patrně už poněkolikáté.
„Já… já tam nebyl,“ pokoušel se Prokop cosi zalhávat.
„Kde?“ ptal se muž.
„Tam,“ řekl Prokop a ukazoval hlavou kamsi k Strahovu. „Co na mně chcete?“
„Copak mne neznáš? Já jsem Tomeš. Tomeš z techniky, nevíš už?“
„Tomeš,“ opakoval Prokop, a bylo mu k smrti jedno, jaké to je jméno. „Ano,
Tomeš, to se rozumí. A co – co mi chcete?“
Muž s vyhrnutým límcem uchopil Prokopa pod paží. „Počkej, teď si sedneš,
rozumíš?“
„Ano,“ řekl Prokop a nechal se dovést k lavičce. „Já totiž… mně není dobře,
víte?“ Náhle vyprostil z kapsy ruku zavázanou jakýmsi špinavým cárem.
„Poraněn, víte? Zatracená věc.“
„A hlava tě nebolí?“ řekl člověk.
„Bolí.“
„Tak poslouchej, Prokope,“ řekl člověk. „Teď máš horečku nebo co. Musíš do
špitálu, víš? Je ti zle, to je vidět. Ale aspoň se hleď upamatovat, že se
známe. Já jsem Tomeš. Chodili jsme spolu do chemie. Člověče, rozpomeň se!“
„Já vím, Tomeš,“ ozval se Prokop chabě. „Ten holomek. Co s ním je?“
„Nic,“ řekl Tomeš. „Mluví s tebou. Musíš do postele, rozumíš? Kde bydlíš?“
„Tam,“ namáhal se mluvit Prokop a ukazoval někam hlavou. „U… u Hybšmonky.“
Náhle se pokoušel vstát. „Já tam nechci! Nechoďte tam! Tam je – tam je –“
„Co?“
„Krakatit,“ zašeptal Prokop.
„Co je to?“
„Nic. Neřeknu. Tam nikdo nesmí. Nebo – nebo –“
„Co?“
„Ffft, bum!“ udělal Prokop a hodil rukou do výše.
„Co je to?“
„Krakatoe. Kra-ka-tau. Sopka. Vul-vulkán, víte? Mně to… natrhlo palec. Já
nevím, co…“ Prokop se zarazil a pomalu dodal: „To ti je strašná věc, člověče.“
Tomeš se pozorně díval, jako by něco očekával. „Tak tedy,“ začal po chvilce,
„ty ještě pořád děláš do třaskavin?“
„Pořád.“
„S úspěchem?“
Prokop vydal ze sebe cosi na způsob smíchu. „Chtěl bys vědět, že? Holenku, to
není jen tak. Není – není jen tak,“ opakoval klátě opile hlavou. „Člověče, ono
to samo od sebe samo od sebe –“
„Co?“
„Kra-ka-tit. Krakatit. Krrrakatit. A ono to samo od sebe – Já nechal jen
prášek na stole, víš? Ostatní jsem smetl dododo-do takové piksly. Zu-zůstal
jen poprašek na stole, – a najednou –“
„– to vybuchlo.“
„Vybuchlo. Jen takový nálet, jen prášek, co jsem utrousil. Ani to vidět
nebylo. Tuhle – žárovka – kilometr dál. Ta to nebyla. A já – v lenošce, jako
kus dřeva. Víš, unaven. Příliš práce. A najednou… prásk! Já letěl na zem. Okna
to vyrazilo a – žárovka pryč. Detonace jako – jako když bouchne lydditová
patrona. Stra-strašná brizance. Já – já nejdřív myslel, že praskla ta por-
porcená – ponce – por-ce-lánová, polcelánová, porcenálová, poncelár, jak se to
honem, to bílé, víte, izolátor, jak se to jmenuje? Kře-mi-čitan hlinitý.“
„Porcelán.“
„Piksla. Já myslel, že praskla ta piksla, se vším všudy. Tak rozškrtnu sirku,
a ona tam je celá, ona je celá, ona je celá. A já – jako sloup – až mně sirka
spálila prsty. A pryč – přes pole – potmě – na Břevnov nebo do Střešovic – Aa
někde mě napadlo to slovo. Krakatoe. Krakatit. Kra-ka-tit. Nene, tak to
nenenebylo. Jak to bouchlo, letím na zem a křičím Krakatit. Krakatit. Pak jsem
na to zapomněl. Kdo je tu? Kdo – kdo jste?“
„Kolega Tomeš.“
„Tomeš, aha. Ten všivák! Přednášky si vypůjčoval. Nevrátil mně jeden sešit
chemie. Tomeš, jak se jmenoval?“
„Jiří.“
„Já už vím, Jirka. Ty jsi Jirka, já vím. Jirka Tomeš. Kde máš ten sešit?
Počkej, já ti něco řeknu. Až vyletí to ostatní, je zle. Člověče, to rozmlátí
celou Prahu. Smete. Odfoukne, ft! Až vyletí ta por-ce-lánová dóze, víš?“
„Jaká dóze?“
„Ty jsi Jirka Tomeš, já vím. Jdi do Karlína. Do Karlína nebo do Vysočan, a
dívej se, až to vyletí. Běž, běž honem!“
„Proč?“
„Já toho nadělal cent. Cent Krakatitu. Ne, asi – asi patnáct deka. Tam nahoře,
v té por-ce-lánové dózi. Člověče, až ta vyletí – Ale počkej, to není možné, to
je nesmysl,“ mumlal Prokop chytaje se za hlavu.
„Nu?“
„Proč – proč – proč to nevybuchlo také v té dózi? Když ten prášek – sám od
sebe – Počkej, na stole je zin-zinkový plech – plech – Od čeho to na stole
vybuchlo? Poč-kej, buď tiše, buď tiše,“ drtil Prokop a vrávoravě se zvedl.
„Co je ti?“
„Krakatit,“ zabručel Prokop, udělal celým tělem jakýsi otáčivý pohyb a svalil
se na zem v mrákotách.


II.

První, co si Prokop uvědomil, bylo, že se s ním všechno otřásá v drnčivém
rachotu a že ho někdo pevně drží kolem pasu. Hrozně se bál otevřít oči;
myslel, že se to na něj řítí. Ale když to neustávalo, otevřel oči a viděl před
sebou matný čtyřúhelník, kterým se sunou mlhavé světelné koule a pruhy. Neuměl
si to vysvětlit; díval se zmateně na uplývající a poskakující mátohy, trpně
odevzdán ve vše, co se s ním bude dít. Pak pochopil, že ten horlivý rachot
jsou kola vozu a venku že míjejí jenom svítilny v mlze; a unaven tolikerým
pozorováním zavřel opět oči a nechal se unášet.
„Teď si lehneš,“ řekl tiše hlas nad jeho hlavou; „spolkneš aspirin a bude ti
líp. Ráno ti přivedu doktora, ano?“
„Kdo je to,“ ptal se Prokop ospale.
„Tomeš. Lehneš si u mne, Prokope. Máš horečku. Kde tě co bolí?“
„Všude. Hlava se mi točí. Tak, víš –“
„Jen tiše lež. Uvařím ti čaj a vyspíš se. Máš to z rozčilení, víš. To je
taková nervová horečka. Do rána to přejde.“
Prokop svraštil čelo v námaze vzpomínání. „Já vím,“ řekl po chvíli
starostlivě. „Poslyš, ale někdo by měl tu pikslu hodit do vody. Aby
nevybuchla.“
„Bez starosti. Teď nemluv.“
„A… já bych snad mohl sedět. Nejsem ti těžký?“
„Ne, jen lež.“
„– – A ty máš ten můj sešit chemie,“ vzpomněl si Prokop najednou.
„Ano, dostaneš jej. Ale teď klid, slyšíš?“
„Já ti mám tak těžkou hlavu –“
Zatím drkotala drožka nahoru Ječnou ulicí. Tomeš slabounce hvízdal nějakou
melodii a díval se oknem. Prokop sípavě dýchal s tichým sténáním. Mlha smáčela
chodníky a vnikala až pod kabát svým sychravým slizem; bylo pusto a pozdě.
„Už tam budeme,“ řekl Tomeš nahlas. Drožka se čerstvěji rozhrčela na náměstí a
zahnula vpravo. „Počkej, Prokope, můžeš udělat pár kroků? Já ti pomohu.“
S námahou vlekl Tomeš svého hosta do druhého patra, Prokop si připadal jaksi
lehký a bez váhy, a nechal se skoro vynést po schodech nahoru; ale Tomeš silně
oddechoval a utíral si pot.
„Viď, jsem jako nitě,“ divil se Prokop.
„Nu ovšem,“ mručel udýchaný Tomeš odemykaje svůj byt.
Prokopovi bylo jako malému dítěti, když jej Tomeš svlékal. „Má maminka,“ začal
něco povídat, „když má maminka, to už je, to už je dávno, tatínek seděl u
stolu, a maminka mne nosila do postele, rozumíš?“
Pak už byl v posteli, přikryt po bradu, jektal zuby a díval se, jak se Tomeš
točí u kamen a rychle zatápí. Bylo mu do pláče dojetím, lítostí a slabostí, a
pořád brebentil; uklidnil se, až dostal na čelo studený obkladek. Tu se tiše
díval po pokoji; bylo tu cítit tabák a ženu.
„Ty jsi kujón, Tomši,“ ozval se vážně. „Pořád máš holky.“
Tomeš se k němu obrátil. „Nu, a co?“
„Nic. Co vlastně děláš?“
Tomeš mávl rukou. „Mizerně, kamaráde. Peníze nejsou.“
„Flámuješ.“
Tomeš jen potřásl hlavou.
„A je tě škoda, víš?“ začal Prokop starostlivě. „Ty bys mohl – Koukej, já
dělám už dvanáct let.“
„A co z toho máš?“ namítl Tomeš příkře.
„No, sem tam něco. Prodal jsem letos třaskavý dextrin.“
„Zač?“
„Za deset tisíc. Víš, nic to není, hloupost. Taková pitomá bouchačka, pro
doly. Ale kdybych chtěl –“
„Je ti už líp?“
„Krásně mi je. Já jsem ti našel metody! Člověče, jeden nitrát ceru, to ti je
vášnivá potvora; a chlor, chlor, tetrastupeň chlordusíku se zapálí světlem.
Rozsvítíš žárovku, a prásk! Ale to nic není. Koukej,“ prohlásil náhle
vystrkuje zpod pokrývky hubenou, děsně zkomolenou ruku. „Když něco vezmu do
ruky, tak… v tom cítím šumět atomy. Zrovna to mravenčí. Každá hmota mravenčí
jinak, rozumíš?“
„Ne.“
„To je síla, víš? Síla v hmotě. Hmota je strašně silná. Já… já hmatám, jak se
to v ní hemží. Drží to dohromady… s hroznou námahou. Jak to uvnitř rozvikláš,
rozpadne se, bum! Všechno je exploze. Když se rozevře květina, je to exploze.
Každá myšlenka, to je takové prasknutí v mozku. Když mně podáš ruku, cítím,
jak v tobě něco exploduje. Já mám takový hmat, člověče. A sluch. Všechno šumí,
jako šumivý prášek. To jsou samé malinkaté výbuchy. Mně ti tak hučí v hlavě…
Ratatata, jako strojní puška.“
„Tak,“ řekl Tomeš, „a teď spolkni tuhleten aspirin.“
„Ano. Třa-třaskavý aspirin. Perchlorovaný acetylsalicylazid. To nic není.
Člověče, já jsem našel exotermické třaskaviny. Každá látka je vlastně
třaskavina. Voda… voda je třaskavina. Hlína… a vzduch jsou třaskaviny. Peří,
peří v peřině je taky třaskavina. Víš, zatím to má jen teoretický význam. A já
jsem našel atomové výbuchy. Já – já – já jsem udělal alfaexploze. Roz-pad-ne
se to na plus plus částice. Žádná termochemie. De-struk-ce. Destruktivní
chemie, člověče. To ti je ohromná věc, Tomši, čistě vědecky. Já ti mám doma
tabulky… Lidi, kdybych já měl aparáty! Ale já mám jen oči… a ruce… Počkej, až
to napíšu!“
„Nechce se ti spát?“
„Chce. Jsem – dnes – unaven. A co tys pořád dělal?“
„Nu, nic. Život.“
„Život je třaskavina, víš? Prásk, člověk se narodí a rozpadne se, bum! A nám
se zdá, že to trvá bůhvíkolik let, viď? Počkej, já jsem teď něco spletl, že?“
„Docela v pořádku, Prokope. Možná že zítra udělám bum. Nebudu-li mít totiž
peníze. Ale to je jedno, starouši, jen spi.“
„Já bych ti půjčil, nechceš?“
„Nech. Na to bys nestačil. Snad ještě můj tatík –“ Tomeš mávl rukou.
„Tak vidíš, ty máš ještě tatínka,“ ozval se Prokop po chvíli s náhlou
měkkostí.
„Nu ano. Doktor v Týnici.“ Tomeš vstal a přecházel po pokoji. „Je to mizérie,
člověče, mizérie. Mám to nahnuté, nu! A nestarej se o mne. Já už – něco
udělám. Spi!“
Prokop se utišil. Polozavřenýma očima viděl, jak Tomeš sedá ke stolku a hrabe
se v nějakých papírech. Bylo mu jaksi sladko naslouchat šustění papíru a
tichému hukotu ohně v kamnech. Člověk skloněný u stolku opřel hlavu o dlaně a
snad ani nedýchal; a Prokopovi bylo, že leží doma a vidí svého staršího
bratra, svého bratra Josefa; učí se z knížek elektrotechnice a bude zítra
dělat zkoušku; a Prokop usnul horečným spánkem.


III.

Zdálo se mu, že slyší hukot jakoby nesčetných kol. „To je nějaká továrna,“
myslel si a běžel po schodech nahoru. Zničehonic se ocitl před velikými
dveřmi, kde stálo na skleněné tabulce: Plinius. Zaradoval se nesmírně a vešel
dovnitř. „Je tu pan Plinius?“ ptal se nějaké slečinky u psacího stroje. „Hned
přijde,“ řekla slečinka, a tu k němu přistoupil vysoký oholený muž v cutawayi
a s ohromnými kruhovými skly na očích. „Co si přejete?“ řekl.
Prokop se zvědavě díval do jeho neobyčejně výrazné tváře. Mělo to britskou
hubu a vypouklé rozježděné čelo, na skráni bradavici zvící šestáku a bradu
jako filmový herec. „Vy – vy – račte být – Plinius?“
„Prosím,“ řekl vysoký muž a krátkým gestem mu ukázal do své pracovny.
„Jsem velmi… je mi… ohromnou ctí,“ koktal Prokop usedaje.
„Co si přejete?“ přerušil ho vysoký muž.
„Já jsem rozbil hmotu,“ prohlásil Prokop. Plinius nic; hrál si jen s ocelovým
klíčkem a zavíral těžká víčka pod skly.
„To je totiž tak,“ začal Prokop překotně. „V-v-všecko se rozpadá, že? Hmota je
křehká. Ale já udělám, že se to rozpadne najednou, bum! Výbuch, rozumíte? Na
padrť. Na molekuly. Na atomy. Ale já jsem rozbil také atomy.“
„Škoda,“ řekl Plinius povážlivě.
„Proč – jaká škoda?“
„Škoda něco rozbít. I atomu je škoda. Nu tak dál.“
„Já… rozbiju atom. Já vím, že už Rutherford… Ale to byla jen taková páračka se
zářením, víte? To nic není. To se musí en masse. Jestli chcete, já vám
rozbourám tunu bismutu; rozštípne to ce-celý svět, ale to je jedno. Chcete?“
„Proč byste to dělal?“
„Je to… vědecky zajímavé,“ zmátl se Prokop. „Počkejte, jakpak bych vám to… To
je – to je vám ne-smír-ně zajímavé.“ Chytil se za hlavu. „Počkejte, mně
praskne hla-va; to bude – vědecky – ohromně zajímavé, že? Aha, aha,“ vyhrkl s
úlevou, „já vám to vyložím. Dynamit – dynamit trhá hmotu na kusy, na balvany,
ale benzoltrioxozonid ji roztrhá na prášek; udělá jen malou díru, ale
rrrozdrtí hmotu nana-na submikroskopickou padrť, rozumíte? To dělá detonační
rychlost. Hmota nemá čas ustoupit; nemůže se už ani roz-rozhrnout, roztrhnout,
víte? A já… jjjá jsem stupňoval detonační rychlost. Argonozonid.
Chlorargonoxozonid. Tetrargon. A pořád dál. Pak už ani vzduch nemůže ustoupit;
je stejně tuhý jako… jako ocelová deska. Roztrhá se na molekuly. A pořád dál.
A najednou vám… od jisté rychlosti… začne brizance děsně stoupat. Roste…
kvadraticky. Já koukám jako blázen. Odkud se to bere? Kde kde kde se najednou
vzala ta energie?“ naléhal Prokop zimničně. „Tak řekněte.“
„Nu, třeba v atomu,“ mínil Plinius.
„Aha,“ prohlásil Prokop vítězně a utřel si pot. „Tady je ten vtip. Jednoduše v
atomu. Ono to… vrazí atomy do sebe… a… sss… serve betaplášť… a jádro se musí
rozpadnout. To je alfaexploze. Víte, kdo jsem? Já jsem první člověk, který
překročil koeficient stlačitelnosti, pane. Já jsem našel atomové výbuchy. Já…
já jsem vyrazil z bismutu tantal. Poslyšte, víte vy, kolik je vy-výkonu v
jednom gramu rtuti? Čtyři sta dvaašedesát miliónů kilogramometrů. Hmota je
děsně silná. Hmota je regiment, který přešlapuje na místě: ráz dva, ráz dva;
ale dejte ten pravý povel, a regiment vyrazí v útok, en evant! To je výbuch,
rozumíte? Hurá!“
Prokop se zarazil vlastním křikem; v hlavě mu bušilo tak, že přestal cokoli
vnímat. „Promiňte,“ řekl, aby zamluvil rozpaky, a hledal třesoucí se rukou své
pouzdro na cigára. „Kouříte?“
„Ne.“
„Již staří Římané kouřili,“ ujišťoval Prokop a otevřel pouzdro; byly tam samé
těžké patrony. „Zapalte si,“ nutil, „to je lehoučký Nobel Extra.“ Sám ukousl
špičku tetrylové patrony a hledal sirky. „To nic není,“ začal, „ale znáte
třaskavé sklo? Škoda. Poslyšte, já vám mohu udělat výbušný papír. Napíšete
psaní, někdo to hodí do ohně a prásk! celý barák se sesype. Chcete?“
„K čemu?“ ptal se Plinius zvedaje obočí.
„Jen tak. Síla musí ven. Já vám něco povím. Kdybyste chodil po stropě, tak co
vám z toho vznikne? Já především kašlu na valenční teorie. Všecko se dá dělat.
Slyšíte, jak to venku rachotí? To slyšíte růst trávu: samé výbuchy. Každé
semínko je třaskavá kapsle, která vyletí. Puf, jako raketa. A ti hlupáci si
myslí, že není žádná tautomerie. Já jim ukážu takovou merotropii, že budou z
toho blázni. Samá laboratorní zkušenost, pane.“
Prokop cítil s hrůzou, že žvaní nesmysly; chtěl tomu uniknout a mlel tím
rychleji, pleta páté přes deváté. Plinius vážně kýval hlavou; dokonce komihal
celým tělem hlouběji a pořád hlouběji, jako by se klaněl. Prokop drmolil
zmatené formule a nemohl se zastavit, poule oči na Plinia, který se komihal s
rostoucí rychlostí jako stroj. Podlaha pod ním se začala houpat a zvedat.
„Ale tak přestaňte, člověče,“ zařval Prokop zděšen a probudil se. Místo Plinia
viděl Tomše, který neobraceje se od stolku bručel: „Nekřič, prosím tě.“
„Já nekřičím,“ řekl Prokop a zavřel oči. V hlavě mu hučelo rychlými a
bolestnými tepy.
Zdálo se mu, že letí přinejmenším rychlostí světla; nějak se mu svíralo srdce,
ale to dělá jen Fitzgerald-Lorentzovo zploštění, řekl si; musím být placatý
jako lívanec. A najednou se proti němu vyježí nesmírné skleněné hranoly; ne,
jsou to jenom nekonečné hladce vybroušené roviny, jež se protínají a
prostupují v břitkých úhlech jako krystalografické modely; a proti jedné
takové hraně je hnán úžasnou rychlostí. „Pozor,“ zařval sám na sebe, neboť v
tisícině vteřiny se musí roztříštit; ale tu již bleskově odletěl zpět a rovnou
proti hrotu obrovského jehlanu; odrazil se jako paprsek a byl vržen na
skleněně hladkou stěnu, smeká se podle ní, sviští do ostrého úhlu, kmitá
šíleně mezi jeho stěnami, je hozen pozpátku nevěda proti čemu, zas odmrštěn
dopadá bradou na ostrou hranu, ale v poslední chvíli ho to odhodí vzhůru; nyní
si roztřískne hlavu o euklidovskou rovinu nekonečna, ale již se řítí střemhlav
dolů, dolů do tmy; prudký náraz, bolestné cuknutí v celém těle, ale hned zas
se zvedl a dal se na útěk. Uhání labyrintickou chodbou a za sebou slyší dupot
pronásledovatelů; chodba se úží, svírá se, její stěny se přirážejí k sobě
děsným a neodvratným pohybem; i dělá se tenký jako šídlo, zatajuje dech a
upaluje v bláznivé hrůze, aby tudy proběhl, než ho ty stěny rozdrtí. Zavřelo
se to za ním s kamenným nárazem, zatímco sám svistí do propasti podle ledově
čišící zdi. Strašný úder, a ztrácí vědomí; když procitl, vidí, že je v černé
tmě; hmatá po slizkých kamenných stěnách a křičí o pomoc, ale z jeho úst
nevychází zvuku; taková je tu tma. Jektaje hrůzou klopýtá po dně propasti;
nahmatá postranní chodbu, i vrhá se do ní; jsou to vlastně. schody, a nahoře,
nekonečně daleko svítá malinký otvor jako v šachtě; běží tedy nahoru po
nesčíslných a strašně příkrých stupních; ale nahoře není než plošinka,
lehoučká plechová platforma drnčící a chvějící se nad závratnou hlubinou, a
dolů se šroubem točí jen nekonečné schůdky ze železných plátů. A tu již za
sebou slyšel supění pronásledovatelů. Bez sebe hrůzou se řítil a točil po
schůdkách dolů, a za ním železně řinčí a rachotí dupající zástup nepřátel. A
najednou vinuté schody se končí ostře v prázdnu. Prokop zavyl, rozpřáhl ruce a
pořád ještě víře padal do bezdna. Hlava se mu zatočila, neviděl už a neslyšel;
váznoucíma nohama běžel nevěda kam, drcen strašným a slepým puzením, že musí
kamsi dorazit, než bude pozdě. Rychleji a rychleji ubíhal nekonečným
koridorem; čas od času míjel semafor, na kterém pokaždé vyskočila vyšší
číslice: 17, 18, 19. Najednou pochopil, že běhá v kruhu a ta čísla že udávají
počet jeho oběhů. 40, 41. Popadla ho nesnesitelná hrůza, že přijde pozdě a že
se odtud nedostane; svištěl zběsilou rychlostí, takže se semafor jenom mihal
jako telegrafní tyče z rychlíku; a ještě rychleji! nyní už semafor ani
neubíhá, nýbrž stojí na jednom místě a odpočítává bleskovou rychlostí tisíce a
desettisíce oběhů, a nikde není východ z té chodby, a chodba je na pohled
rovná a lesklá jako hamburský tunel, a přece se vrací kruhem; Prokop vzlyká
děsem: to je Einsteinův vesmír, a já musím dojít, než bude pozdě! Náhle zazněl
strašný výkřik, a Prokop ustrnul: je to hlas tatínkův, někdo ho vraždí; i jal
se obíhat ještě rychleji, semafor zmizel, udělala se tma; Prokop tápal po
stěnách a nahmatal zamčené dveře, a za nimi je slyšet to zoufalé bědování a
rány pokáceného nábytku. Řva hrůzou zarývá Prokop nehty do dveří, štípe je a
rozškrabává; vytrhal je po třískách a našel za nimi staré známé schody, jež ho
denně vedly domů, když byl maličký; a nahoře dusí se tatínek, někdo ho škrtí a
smýká jím po zemi. Křiče vyletí Prokop nahoru, je doma na chodbě, vidí konve a
chlebovou skříň maminčinu a pootevřené dveře do kuchyně, a tam uvnitř chroptí
a prosí tatínek, aby ho nezabíjeli; někdo mu tluče hlavou o zem; chce mu jít
na pomoc, ale nějaká slepá, bláznivá moc ho nutí, aby tady na chodbě běhal
dokola, pořád rychleji dokolečka a chechtal se jíkavě, zatímco uvnitř skomírá
a dusí se tatínkovo sténání. A neschopen vykročit ze závratného bludného
kruhu, řítě se stále rychleji ryčel Prokop šíleným smíchem hrůzy.
Tu se probudil zalit potem a jektaje zuby. Tomeš mu stál u hlav a dával mu na
rozžhavené čelo nový chladivý obklad.
„To je dobře, to je dobře,“ mumlal Prokop, „já už nebudu spát.“ I ležel tiše a
díval se na Tomše, jak sedí u lampy. Jirka Tomeš, říkal si, a počkejme, pak
kolega Duras, a Honza Buchta, Sudík, Sudík, Sudík, a kdo ještě? Sudík, Trlica,
Trlica, Pešek, Jovanovič, Mádr, Holoubek, co nosil brejle, to je náš ročník na
chemii. Bože, a který je tamhleten? Aha, to je Vedral, ten padl v roce
šestnáct, a za ním sedí Holoubek, Pacovský, Trlica, Šeba, celý ročník. A tu
slyšel najednou: „Pan Prokop bude kolokvovat.“
Lekl se nesmírně. U katedry sedí profesor Wald a tahá se suchou ručičkou za
vousy, jako vždy. „Povězte,“ praví profesor Wald, „co víte o třaskavinách.“
„Třaskaviny třaskaviny,“ začíná Prokop nervózně, „jejich výbušnost záleží na
tom, že že že se náhle vyvine veliký objem plynu, který který se vyvine z
mnohem menšího objemu výbušné masy… Prosím, to není správné.“
„Jak to?“ táže se Wald přísně.
„Já já já jsem našel alfavýbuchy. Výbuch totiž nastane rozpadem atomu.
Částečky atomu se rozletí – rozletí –“
„Nesmysl,“ přeruší ho profesor. „Není žádných atomů.“
„Jsou jsou jsou,“ drtil Prokop. „Prosím, já já já to dokážu –“
„Překonaná teorie,“ bručí profesor. „Nejsou vůbec žádné atomy, jsou jenom
gumetály. Víte, co je to gumetál?“
Prokop se zapotil úlekem. Toho slova nikdy v životě neslyšel. Gumetál? „To
neznám,“ vydechl stísněně.
„Tak vidíte,“ řekl suše Wald. „A pak si troufáte dělat kolokvium. Co víte o
Krakatitu?“
Prokop se nesmírně zarazil. „Krakatit,“ šeptal, „to je… to je úplně nová
třaskavina, která… která dosud…“
„Čím se zanítí? Čím? Čím exploduje?“
„Hertzovými vlnami,“ vyhrkl Prokop s úlevou.
„Jak to víte?“
„Protože mně zničehonic vybuchla. Protože… protože nebyl žádný jiný impuls. A
protože –“
„Nu?“
„… její syn-syntéza… se mně povedla za-za-za… vysokofrekvenční oscilace. Není
to dosud vyvyvysvětleno; ale já myslím, že – – že to byly nějaké
elektromagnetické vlny.“
„Byly. Já to vím. Teď napište na tabuli chemicky vzorec Krakatitu.“
Prokop vzal kus křídy a načmáral na tabuli svůj vzorec.
„Přečtěte.“
Prokop odříkal vzorec nahlas. Tu vstal profesor Wald a řekl najednou jakýmsi
docela jiným hlasem: „Jak? Jak je to?“
Prokop opakoval formuli.
„Tetrargon?“ ptal se profesor rychle. „Pb kolik?“
„Dvě.“
„Jak se to dělá?“ tázal se hlas podivně blízce. „Postup! Jak se to dělá? Jak?…
Jak se dělá Krakatit?“
Prokop otevřel oči. Nad ním se skláněl Tomeš s tužkou a zápisníkem v ruce a
bez dechu se díval na jeho rty.
„Co?“ mumlal Prokop neklidně. „Co chceš? Jak… jak se to dělá?“
„Něco se ti zdálo,“ řekl Tomeš a schoval zápisník za zády. „Spi, člověče,
spi.“


IV.

Teď jsem něco vyžvanil, uvědomoval si Prokop jasnějším cípem mozku; ale jinak
mu to bylo svrchovaně lhostejno; chtělo se mu jen spát, nesmírně spát. Viděl
jakýsi turecký koberec, jehož vzor se bez konce přesunoval, prostupoval a
měnil. Nebylo to nic, a přece ho to jaksi rozčilovalo; i ve spaní zatoužil
vidět znovu Plinia. Snažil se vybavit si jeho podobu; místo toho měl před
sebou ohavnou zešklebenou tvář, jež skřípala žlutými vyžranými zuby, až se
drtily, a pak je po kouskách vyplivovala. Chtěl tomu uniknout; napadlo ho
slovo „rybář“, a hle, zjevil se mu rybář nad šedivou vodou i s rybami v
čeřenu; řekl si „lešení“, a viděl skutečné lešení do poslední skoby a vazby.
Dlouho se bavil tím, že vymýšlel slova a pozoroval obrázky jimi promítnuté;
ale pak, pak už si živou mocí nemohl na žádné slovo vzpomenout. Namáhal se
usilovně, aby našel aspoň jedno jediné slovo nebo věc, ale marně; tu ho zalila
hrůza bezmoci studeným potem. Musím postupovat metodicky, umínil si; začnu zas
od začátku, nebo jsem ztracen. Šťastně si vzpomněl na slovo „rybář“, ale
zjevil se mu hliněný prázdný galon od petroleje; bylo to děsné. Řekl si
„židle“, a ukázal se mu s podivnou podrobností dehtovaný tovární plot s
trochou smutné zaprášené trávy a rezavými obručemi. To je šílenství, řekl si s
mrazivou jasností; to je, pánové, typická pomatenost, hyperofabula ugongi
dugongi Darwin. Tu se mu tento odborný název zazdál neznámo proč ukrutně
směšný, a dal se do hlasitého, zrovna zalykavého smíchu, jímž se probudil.
Byl úplně zpocen a odkopán. Díval se horečnýma očima na Tomše, který chvatně
přecházel po pokoji a házel nějaké věci do kufříku; ale nepoznával ho.
„Poslyšte, poslyšte,“ začal, „to je k smíchu, poslyšte, tak počkejte, to
musíte, poslyšte –“ Chtěl říci jako vtip ten podivuhodný odborný název, a sám
se smál předem; ale živou mocí si nemohl vzpomenout, jak to vlastně bylo, i
rozmrzel se a umkl.
Tomeš si oblékl ulstr a narazil čepici; a když už bral kufřík, zaváhal a sedl
si na pelest k Prokopovi. „Poslyš, starouši,“ řekl starostlivě, „já teď musím
odejet. K tátovi, do Týnice. Nedá-li mně peníze, tak – se už nevrátím, víš?
Ale nic si z toho nedělej. Ráno sem přijde domovnice a přivede ti doktora,
ano?“
„Kolik je hodin?“ ptal se Prokop netečně.
„Čtyři… Čtyři a pět minut. Snad… ti tu nic neschází?“
Prokop zavřel oči, odhodlán nezajímat se už o nic na světě. Tomeš ho pečlivě
přikryl, a bylo ticho.
Náhle otevřel oči dokořán. Viděl nad sebou neznámý strop a po jeho kraji běží
neznámý ornament. Sáhl rukou po svém nočním stolku, a hmátl do prázdna.
Obrátil se polekán, a místo svého širokého laboratorního pultu vidí nějaký
cizí stolek s lampičkou. Tam, kde bývalo okno, je skříň; kde stávalo umyvadlo,
jsou jakési dveře. Zmátl se tím vším nesmírně; nedovedl pochopit, co se s ním
děje, kde se octl, a přemáhaje závrať usedl na posteli. Pomalu si uvědomil, že
není doma, ale nemohl si vzpomenout, jak se sem dostal. „Kdo je to,“ zeptal se
hlasitě nazdařbůh, stěží hýbaje jazykem. „Pít,“ ozval se po chvíli, „pít!“
Bylo trýznivé ticho. Vstal z postele a trochu vrávoravě šel hledat vodu. Na
umyvadle našel karafu a pil z ní dychtivě; a když se vracel do postele,
podlomily se mu nohy a usedl na židli, nemoha dále. Seděl snad hodně dlouho;
pak ho roztřásla zima, neboť se celý polil vodou z karafy, a přišlo mu líto
sebe sama, že je kdesi a neví sám kde, že ani do postele nedojde a že je tak
bezradně a bezmocně sám; tu propukl v dětský vzlykavý pláč.
Když se trochu vyplakal, bylo mu v hlavě jasněji. Dokonce mohl dojít až k
posteli a ulehl jektaje zuby; a sotva se zahřál, usnul mrákotným spánkem beze
snu.
Když se probudil, byla roleta vytažena do šedivého dne a v pokoji trochu
pouklizeno; nedovedl pochopit, kdo to udělal, ale jinak se pamatoval na vše,
na včerejší explozi, na Tomše i na jeho odjezd. Zato ho třeštivě bolela hlava,
bylo mu těžko na prsou a drásavě ho mučil kašel. Je to špatné, říkal si, je to
docela špatné; měl bych jít domů a lehnout si. Vstal tedy a začal se pomalu
strojit chvílemi odpočívaje. Bylo mu, jako by mu něco drtilo hrozným tlakem
prsa. Usedl pak netečný ke všemu a těžce dýchal.
Tu krátce, jemně zazněl zvonek. Vzchopil se s námahou a šel otevřít. Na prahu
v chodbě stála mladá dívka s tváří zastřenou závojem.
„Bydlí tady… pan Tomeš?“ ptala se spěšně a stísněně.
„Prosím,“ řekl Prokop a ustoupil jí z cesty; a když, trochu váhajíc, těsně
podle něho vcházela dovnitř, zavála na něj slabounká a spanilá vůně, že
rozkoší vzdychl.
Posadil ji vedle okna a usedl proti ní, drže se zpříma, jak nejlépe dovedl.
Cítil, že samým úsilím vypadá přísně a strnule, což uvádělo do nesmírných
rozpaků jeho i dívku. Hryzala si pod závojem rty a klopila oči; ach, líbezná
hladkost tváře, ach, ruce malé a hrozně rozčilené! Náhle zvedla oči, a Prokop
zatajil dech omámen úžasem; tak krásná se mu zdála.
„Pan Tomeš není doma?“ ptala se dívka.
„Tomeš odejel,“ řekl Prokop váhavě. „Dnes v noci, slečno.“
„Kam?“
„Do Týnice, k svému otci.“
„A vrátí se?“
Prokop pokrčil rameny.
Dívka sklopila hlavu a její ruce s něčím zápasily. „A řekl vám, proč – proč –“
„Řekl.“
„A myslíte, že – že to udělá?“
„Co, slečno?“
„Že se zastřelí.“
Prokop si bleskem vzpomněl, že viděl Tomše ukládat revolver do kufříku. ,Možná
že zítra udělám bum,‘ slyšel jej znovu drtit mezi zuby. Nechtěl nic říci, ale
vypadal asi velmi povážlivě.
„Ó bože, ó bože,“ vypravila ze sebe dívka, „ale to je strašné! Řekněte,
řekněte –“
„Co, slečno?“
„Kdyby – kdyby někdo mohl za ním jet! Kdyby mu někdo řekl – kdyby mu dal –
Vždyť by to nemusel udělat, chápete? Kdyby někdo za ním ještě dnes jel –“
Prokop se díval na její zoufalé ruce, jež se zatínaly a spínaly.
„Já tam tedy pojedu, slečno,“ řekl tiše. „Náhodou… mám snad v tu stranu
nějakou cestu. Kdybyste chtěla – já –“
Dívka zvedla hlavu. „Skutečně,“ vyhrkla radostně, „vy byste mohl –?“
„Já jsem jeho… starý kamarád, víte?“ vysvětloval Prokop. „Chcete-li mu něco
vzkázat… nebo poslat… já ochotně…“
„Bože, vy jste hodný,“ vydechla dívka.
Prokop se slabě začervenal. „To je maličkost, slečno,“ bránil se. „Náhodou…
mám zrovna volný čas… stejně chci někam jet, a vůbec –“ Mávl v rozpacích
rukou. „To nestojí za řeč. Udělám všecko, co chcete.“
Dívka se zarděla a honem se dívala jinam. „Ani nevím, jak bych… vám měla
děkovat,“ řekla zmateně. „Mně je tak líto, že… že vy… Ale je to tak důležité –
A pak, vy jste jeho přítel – Nemyslete si, že já sama –“ Tu se přemohla a
upřela na Prokopa čiré oči. „Já mu něco musím poslat. Od někoho jiného. Já vám
nemohu říci –“
„Není třeba,“ řekl Prokop rychle. „Já mu to dám, a je to. Já jsem tak rád, že
mohu vám… že mohu jemu… Prší snad?“ ptal se náhle dívaje se na její zrosenou
kožišinku.
„Prší.“
„To je dobře,“ mínil Prokop; myslel totiž na to, jak příjemně by chladilo,
kdyby na tu kožišinku směl položit čelo.
„Já to tu nemám,“ řekla vstávajíc. „Bude to jen malý balíček. Kdybyste mohl
počkat… Já vám to přinesu za dvě hodiny.“
Prokop se velmi strnule uklonil; bál se totiž, že ztratí rovnováhu. Ve dveřích
se obrátila a pohlédla na něj upřenýma očima. „Na shledanou.“ A byla ta tam.
Prokop usedl a zavřel oči. Krupičky deště na kožišince, hustý a orosený závoj;
zastřený hlas, vůně, neklidné ruce v těsných, maličkých rukavičkách; chladná
vůně, pohled jasný a matoucí pod sličným, pevným obočím. Ruce na klíně, měkké
řasení sukně na silných kolenou, ach, maličké ruce v těsných rukavicích! Vůně,
temný a chvějící se hlas, líčko hladké a pobledlé. Prokop zatínal zuby do
chvějících se rtů. Smutná, zmatená a statečná. Modrošedé oči, oči čisté a
světelné. Ó bože, ó bože, jak se tiskl závoj k jejím rtům!
Prokop zasténal a otevřel oči. Je to Tomšova holka, řekl si se slepým vztekem.
Věděla kudy jít, není tu poprvé. Snad tady… zrovna tady v tom pokoji – –
Prokop si v nesnesitelné trýzni vrýval nehty do dlaní. A já hlupák se nabízím,
že pojedu za ním! Já hlupák, já mu ponesu psaníčko! Co – co – co mi je vůbec
po ní?
Tu ho napadla spásná myšlenka. Uteku domů, do svého laboratorního baráku tam
nahoře. A ona, ať si sem přijde! ať si pak dělá, co chce! Ať – ať – ať si jede
za ním sama, když… když jí na tom záleží –
Rozhlédl se po pokoji; viděl zválenou postel, zastyděl se a ustlal ji, jak byl
zvyklý doma. Pak se mu nezdála dost slušně ustlaná, přestlal ji, rovnal a
hladil, a pak už rovnal všechno všudy, uklízel, pokoušel se pěkně zřasit i
záclony, načež usedl s hlavou zmotanou a hrudí drcenou bolestným tlakem a
čekal.


V.

Zdálo se mu, že jde ohromnou zelinářskou zahradou; kolem dokola nic než samé
zelné hlávky, ale nejsou to hlávky, nýbrž zešklebené a olezlé, krhavé a
blekotající, nestvůrné, vodnaté, trudovité a vyboulené hlavy lidské; vyrůstají
z hubených košťálů a lezou po nich odporné zelené housenky. A hle, přes pole k
němu běží dívka se závojem na tváři; zvedá trochu sukni a přeskakuje lidské
hlávky. Tu vyrůstají zpod každé z nich nahé, úžasně tenké a chlupaté ruce a
sahají jí po nohou a po sukních. Dívka křičí v šílené hrůze a zvedá sukni
výše, až nad silná kolena, obnažuje bílé nohy a snaží se přeskočit ty
chňapající ruce. Prokop zavírá oči; nesnese pohled na její bílé silné nohy, a
šílí úzkostí, že ji ty zelné hlávky zhanobí. Tu vrhá se na zem a uřezává
kapesním nožem první hlávku; ta zvířecky ječí a cvaká mu vyžranými zuby po
rukou. Nyní druhá, třetí hlávka; Kriste Ježíši, kdy skosí to ohromné pole, než
se dostane k dívce zápasící tam na druhé straně nekonečné zahrady? Zběsile
vyskakuje a šlape po těch příšerných hlavách, rozdupává je, kope do nich;
zaplete se nohama do jejich tenkých, přísavných pracek, padá, je uchopen,
rván, dušen, a vše mizí.
Vše mizí v závratném víření. A náhle se ozve zblízka zastřený hlas: „Nesu vám
ten balíček.“ Tu vyskočil a otevřel oči, a před ním stojí děvečka z Hybšmonky,
šilhavá a těhotná, se zmáčeným břichem, a podává mu cosi zabaleného v mokrém
hadru. To není ona, trne bolestně Prokop, a rázem vidí vytáhlou smutnou
prodavačku, která mu dřevěnými tyčinkami roztahuje rukavice. To není ona,
brání se Prokop, a vidí naduřelé dítě na křivičných nožkách, jež – jež – jež
se mu nestoudně nabízí! „Jdi pryč,“ křičí Prokop, a tu se mu zjeví pohozená
konev uprostřed záhonu povadlé a slimáky prolezlé kapusty a nemizí přes
všechno jeho úsilí.
Vtom tiše zazněl zvonek jako tiknutí ptáčka. Prokop se vrhl ke dveřím a
otevřel; na prahu stála dívka se závojem, tiskla k ňadrům balíček a
oddychovala. „To jste vy,“ řekl Prokop tiše a (neznámo proč) nesmírně dojat.
Dívka vešla, dotkla se ho ramenem; její vůně dechla na Prokopa trýznivým
opojením.
Zůstala stát uprostřed pokoje. „Prosím vás, nehněvejte se,“ mluvila tiše a
jakoby spěchajíc, „že jsem vám dala takové poslání. Vždyť ani nevíte, proč –
proč já – Kdyby vám to dělalo nějaké potíže –“
„Pojedu,“ vypravil ze sebe Prokop chraptivě.
Dívka upřela na něj zblízka své vážné, čisté oči. „Nemyslete si o mně nic
zlého. Já mám jenom strach, aby pan… aby váš přítel neudělal něco, co by
někoho… někoho jiného do smrti trápilo. Já mám k vám tolik důvěry… Vy ho
zachráníte, že?“
„Nesmírně rád,“ vydechl Prokop nějakým nesvým a rozechvěným hlasem; tak ho
opojovalo nadšení. „Slečno, já… co budete chtít…“ Odvracel oči; bál se, že
něco vybleptne, že je snad slyšet, jak mu bouchá srdce, a styděl se za svou
těžkopádnost.
I dívku zachvátil jeho zmatek; hrozně se zarděla a nevěděla kam s očima.
„Děkuju, děkuju vám,“ pokoušela se také jaksi nejistým hlasem, a silně mačkala
v rukou zapečetěný balíček. Nastalo ticho, jež působilo Prokopovi sladkou a
mučivou závrať. Cítil s mrazením, že dívka letmo zkoumá jeho tvář; a když k ní
náhle obrátil oči, viděl, že se dívá k zemi a čeká, připravena, aby snesla
jeho pohled. Prokop cítil, že by měl něco říci, aby zachránil situaci; místo
toho jen hýbal rty a chvěl se na celém těle.
Konečně pohnula dívka rukou a zašeptala: „Ten balíček –“ Tu zapomněl Prokop,
proč schovává pravou ruku za zády, a sáhl po tlusté obálce. Dívka zbledla a
couvla. „Vy jste poraněn,“ vyhrkla. „Ukažte!“ Prokop honem schovával ruku. „To
nic není,“ ujišťoval rychle, „to… to se mi jen trochu zanítila… zanítila
taková ranka, víte?“
Dívka, docela bledá, zasykla, jako by sama cítila tu bolest. „Proč nejdete k
lékaři?“ řekla prudce. „Vy nemůžete nikam jet! Já… já pošlu někoho jiného!“
„Vždyť už se to hojí,“ bránil se Prokop, jako by mu brali něco drahého.
„Jistě, to už je… skoro v pořádku, jen škrábnutí, a vůbec, to je nesmysl; proč
bych nejel? A pak, slečno, v takové věci… nemůžete poslat cizího člověka,
víte? Vždyť to už ani nebolí, hleďte,“ a zatřepal pravou rukou.
Dívka stáhla obočí přísnou soustrastí. „Vy nesmíte jet! Proč jste mi to
neřekl? Já – já – já to nedovolím! Já nechci –“
Prokop byl docela nešťasten. „Hleďte, slečno,“ spustil horlivě, „to jistě nic
není; já jsem na to zvyklý. Podívejte se, tady,“ a ukázal jí levou ruku, kde
mu scházel skoro celý malík a kloub ukazováčku naduřel uzlovitou jizvou. „To
už je takové řemeslo, víte?“ Ani nepozoroval, že dívka couvá s blednoucími rty
a dívá se na pořádný šrám jeho čela od oka k vlasům. „Udělá to prásk, a je to.
Jako voják. Zvednu se a běžím útokem dál, rozumíte? Nic se mně nemůže stát.
Nu, dejte sem!“ Vzal jí z ruky balíček, vyhodil do výše a chytil. „Žádná
starost, pane. Pojedu jako pán. Víte, já, já už jsem dávno nikde nebyl. Znáte
Ameriku?“
Dívka mlčela a hleděla na něho se zachmuřeným obočím.
„Ať si říkají, že mají nové teorie,“ drmolil Prokop horečně; „počkejte, já jim
to dokážu, až vyjdou mé výpočty. Škoda že tomu nerozumíte; já bych vám to
vyložil, vám věřím, vám věřím, ale jemu ne. Nevěřte mu,“ mluvil naléhavě,
„mějte se na pozoru. Vy jste tak krásná,“ vydechl nadšeně. „Tam nahoře já
nikdy s nikým nemluvím. Je to jen taková bouda z prken, víte? Haha, vy jste se
tak bála těch hlávek! Ale já vás nedám, o to nic; nebojte se ničeho. Já vás
nedám.“
Pohlížela na něho s očima rozšířenýma hrůzou. „Vy přece nemůžete odejet!“
Prokop zesmutněl a zmalátněl. „Ne, na to nesmíte dát, co mluvím. Povídal jsem
nesmysly, že? Já jsem jenom chtěl, abyste nemyslela na tu ruku. Abyste se
nebála. To už přešlo.“ – Přemohl své vzrušení, byl tuhý a zakaboněný samým
soustředěním. „Pojedu do Týnice a najdu Tomše. Dám mu ten balíček a řeknu, že
to posílá slečna, kterou zná. Je to tak správně?“
„Ano,“ řekla dívka váhavě, „ale vy přece nemůžete –“
Prokop se pokusil o prosebný úsměv; jeho těžká, rozjizvená tvář náhle docela
zkrásněla. „Nechte mne,“ řekl tiše, „vždyť je to – je to – pro vás.“
Dívka zamžikala očima; bylo jí skoro do pláče prudkým pohnutím. Mlčky kývla a
podávala mu ruku. Zvedl svou beztvarou levici; pohlédla na ni zvědavě a silně
ji stiskla. „Já vám tolik děkuju,“ řekla rychle, „sbohem!“
Ve dveřích se zastavila a chtěla něco říci; mačkala v ruce kliku a čekala –
„Mám mu… vyřídit… pozdrav?“ optal se Prokop s křivým úsměvem.
„Ne,“ vydechla a rychle na něj pohlédla. „Na shledanou.“
Dveře za ní zapadly. Prokop se na ně díval, bylo mu najednou na smrt těžko a
chabě, hlava se mu točila, a stálo ho nesmírné usilí, aby učinil jediný krok.


VI.

Na nádraží bylo mu čekati půldruhé hodiny. Sedl si na chodbě a chvěl se zimou.
V poraněné ruce mu pulsovala ukrutná bolest; zavíral oči, a tu se mu zdálo, že
ta bolavá ruka roste, že je veliká jako hlava, jako tykev, jako hrnec na
vyváření prádla, a že v celém jejím rozsahu palčivě cuká živé maso. Přitom mu
bylo mdlo k dávení a na čele mu ustavičně vyrážel studený pot úzkosti. Nesměl
se podívat na špinavé, poplivané, zablácené dlážky chodby, aby se mu nezvedal
žaludek. Vyhrnul si límec a polo snil, pomalu přemáhán nekonečnou
lhostejností. Zdálo se mu, že zas je vojákem a leží poraněn v širém poli; kde
– kde to pořád bojují? Tu zazněl mu do uší prudký zvon a někdo volal: „Týnice,
Duchcov, Moldava, nastupovat!“
Nyní už tedy sedí ve vagóně u okna a je mu nezřízeně veselo, jako by někoho
přelstil nebo někomu utekl; teď, holenku, už jedu do Týnice a nic mne nemůže
zadržet. Skoro se chechtal radostí, uvelebil se ve svém koutě a s náramnou
čilostí pozoroval své spolucestující. Naproti němu sedí nějaký krejčík s
tenkým krkem, hubená černá paní, pak člověk s divně bezvýraznou tváří; vedle
Prokopa strašně tlustý pán, kterému se nemůže nějak břicho vejít mezi nohy, a
snad ještě někdo, to už je jedno. Prokop se nesmí dívat z okna, protože mu to
dělá závrať. Ratata ratata ratata vybuchuje vlak, vše drnčí, bouchá, otřásá se
samou horlivostí spěchu. Krejčíkovi se klátí hlava napravo nalevo, napravo
nalevo; černá paní jaksi podivně a ztuhle hopkuje na místě, bezvýrazná tvář se
třese a kmitá jako špatný snímek ve filmu. A tlustý soused, to je kupa rosolu,
jež se houpe, otřásá, poskakuje nesmírně směšným způsobem. Týnice, Týnice,
Týnice, skanduje Prokop s údery kol; rychleji! rychleji! Vlak se ohřál samým
chvatem, je tu horko, Prokop se potí žárem; krejčík má nyní dvě hlavy na dvou
tenkých krcích, obě hlavy se třesou a narážejí na sebe, až to drnčí. Černá
paní výsměšně a urážlivě hopkuje na svém sedadle; tváří se naschvál jako
dřevěná loutka. Bezvýrazná tvář zmizela; sedí tam trup s rukama mrtvě
složenýma na klíně, ruce neživě poskakují, ale trup je bezhlavý.
Prokop sbírá všechny své síly, aby se na to pořádně podíval; štípe se do nohy,
ale nic platno, trup je dál bezhlavý a mrtvě se poddává otřesům vlaku.
Prokopovi je z toho děsně úzko; šťouchá loktem tlustého souseda, ale ten se
jen rosolovitě chvěje, a Prokopovi se zdá, že se mu to tlusté tělo bezhlase
chechtá. Nemůže se už na to dívat; obrací se k oknu, ale tam zničehonic vidí
lidskou tvář. Neví zprvu, co je na ní tak zarážejícího; pozoruje ji
vytřeštěnýma očima a poznává, že to je jiný Prokop, který na něho upírá oči s
děsivou pozorností. Co chce? zhrozil se Prokop. Proboha, nezapomněl jsem ten
balíček v Tomšově bytě? Hmatá honem po kapsách a najde obálku v náprsní kapse.
Tu se tvář v okně usmála a Prokopovi se ulevilo. Odvážil se dokonce pohlédnout
na bezhlavý trup; a vida, on si ten člověk jen přetáhl pověšený svrchník přes
hlavu a spí pod ním. Prokop by to udělal také, ale bojí se, aby mu někdo
nevytáhl z kapsy tu zapečetěnou obálku. A přece jde na něho spaní, je
nesnesitelně unaven; nikdy by si nedovedl představit, že je možno být tak
unaven. Usíná, vyrve se z toho vytřeštěně a opět usíná. Černá paní má jednu
hopkující hlavu na ramenou a druhou drží na klíně oběma rukama; a co se
krejčíka týče, sedí místo něho jen prázdné, beztělé šaty, z nichž čouhá
porcelánová palička. Prokop usíná, ale pojednou se z toho vytrhne v horlivé
jistotě, že je v Týnici; snad to někdo venku volal, neboť vlak stojí.
Vyběhl tedy ven a viděl, že už je večer; dva tři lidé vystupují na malinkém
blikajícím nádraží, za nímž je neznámá a mlhavá tma. Řekli Prokopovi, že do
Týnice musí jet poštou, je-li na ní ještě místo. Poštovní vůz, to byl jen
kozlík a za ním truhlík na zásilky; a na kozlíku už seděl pošťák a nějaký
pasažér.
„Prosím vás, vemte mne do Týnice,“ řekl Prokop.
Pošťák potřásl hlavou v nekonečném smutku. „Nejde,“ odpověděl po chvíli.
„Proč… jak to?“
„Není už místo,“ řekl pošťák zrale.
Prokopovi vstoupily do očí slzy samou lítostí. „Jak je tam daleko… pěšky?“
Pošťák účastně přemýšlel. „No, hodinu,“ řekl.
„Ale já… nemohu jít pěšky! Já musím k doktoru Tomšovi!“ protestoval Prokop
zdrcen.
Pošťák uvažoval. „Vy jste… jako… pacient?“
„Mně je zle,“ zamumlal Prokop; skutečně se chvěl slabostí a zimou.
Pošťák přemýšlel a potřásal hlavou. „Když to nejde,“ ozval se konečně.
„Já se vejdu, já… kdyby byl jen kousek místa, já…“
Na kozlíku ticho; jen pošťák se drbal ve vousech, až to chrastělo; pak neřekl
slova a slezl, dělal něco na postraňku a mlčky odešel do nádraží. Pasažér na
kozlíku se ani nepohnul.
Prokop byl tak vyčerpán, že si musel sednout na patník. Nedojdu, cítil
zoufale; zůstanu tady, až… až…
Pošťák se vracel z nádraží a nesl prázdnou bedničku. Nějak ji vpravil na
plošinu kozlíku a rozvážně ji pozoroval. „Tak si tam